|
TOMÁŠ PEŠINA Z ČECHORODU
☼ 19.12.1629 POČÁTKY ۞ 3.8.1680
PRAHA
Jsou lidé, jejichž dílo se sotva kdy stane
předmětem velkých a široce známých monografií. Po desetiletí a staletí se
skrývá skromně v poznámkách pod čarou, známo pouze úzkému okruhu
specialistů. A přece bez těchto mužů a jejich činů by byla stavba národní
kultury neúplná. Nepevná. Vše, co kdy učinili, nejen spoluvytváří, i když ani
to by nebylo málo, ale předurčuje vývoj národního bytí ve všem a se vším, co je
v něm třídně protikladného a vnitřně rozporného. Mezi učence, kteří se
zasloužili o to, aby český národ přežil germanizaci, spojenou s rekatolizací,
patří i Tomáš Pešina, který později přijme přízvisko „z Čechorodu“.
Jeho život začíná, jakoby vystoupil
z mravoučné povídky „spisovatelův vlasteneckých“ z devatenáctého
století. Tomáš, toť jediný ze synů řezníka a radního v Počátkách (na úpatí
České Kanady, jen 11 km od Studené, kde tehdy panovalo velmi chladivé kanadské
klima), který se nedá na řemeslo, ale postupuje na jezuitské gymnázium. Stane
se tak přibližně roku 1643, zprávy písemných pramenů nejsou v tomto ohledu
jednoznačné, a Tomáši Pešinovi je tenkrát čtrnáct let. Narodil se ve „svatém
čase adventním“, tedy na poctivě a pocitově mrazivé jitro 19. prosince 1629 a
měl prožít necelých 51 let. Zemře 3. srpna 1680 a až jeho oči jeho kapitolu
definitivně zaklapnou, bude vysokým církevním hodnostářem, ba duchovním
knížetem a ve své době nejznámějším českým dějepiscem.
Svá studentská léta začíná dejme tomu roku
1643. Kde jinde než u těch, kdo jsou nejbohatší, ale nestaví svou zámožnost
nikterak na odiv, kdo vládnou trůny, ale zůstávají skryti za jejich opěradly,
kdo jsou vzýváni jako spasitelé neochvějné víry a současně obáváni pro svou
nesmírnou a všude pronikající moc, tedy u otců Tovaryšstva Ježíšova – jezuitů.
Navštěvuje jezuitské gymnázium v Jindřichově Hradci v době, kdy Čechy
jsou spálené, vylidněné hrůzami třicetileté války: hladem, ukrutnými nemocemi,
válečnými akcemi; bezohledným vyvražďováním obyvatelstva ve vesnicích,
v městech i městečkách a dosud nepoznaných tečkách hrůz a nočních mur na
mapě. Přichází do duchovně vědomého života v době, kdy dožívá pokolení,
jež vlastně mír pamatuje jen z nejranějšího, nejútlejšího mládí a dětství.
Tomáš Pešina má svůj nedlouhý a prací vyplněný život prožít v době, která
není historickou vědou dobře prozkoumána; nicméně v době, ze které lze
více než tušit a předpokládat, že v ní byl sveden zásadní zápas o
biologické přežití našeho národa. V době, kdy v bědných selských
staveních, oprýskaných městských domech se připravovaly předpoklady
k tomu, co vyvrcholilo v 19. století tak velkolepě národním obrozením
a nutně vedlo i k obnovení a zachování české státnosti v moderním
smyslu a pojetí tohoto slova. Vždyť zauvažujme naostro: berní soupis, nebo
řečeno jazykem té doby rejstřík, ze druhé poloviny 17. století zvaný Berní
rula, který měl poskytovat racionální základ pro odhad poměrů v českých
zemích po třicetileté válce, poskytuje katastrofální obraz opuštěných dědin,
šedin, jež zcela zanikly a z nichž mnohé už nebyly obnoveny vůbec; a
jiných dědin, ve kterých je více poustek než osedlých stavení.
Tento obraz je rámcem Pešinova života a nelze
na něj zapomínat. Nelze si neuvědomit, že podle některých odhadů se počet
obyvatel Čech a Moravy za třicet let války, od českého povstání v roce
1618 do míru uzavřeného ve Vestfálu a Osnabrücku ztenčil o dvě třetiny! Ze tří
miliónů na jediný skrčený miliónek. A k tomu rekatolizace, pojatá jako
germanizace, alespoň z valné části a rozhodující složkou své ideologické
výzbroje. Byl to málem zázrak, že v té době se mohli vůbec objevit čeští
umělci, čeští vědci! Jenže zázraky se v dějinách nedějí. A to, že se
v Čechách psalo a malovalo, hudba skládala jako pramen elixíru mládí a
hrála zostra jako císařův pekař a pekařův císař v pubertálním nakopnutí
koncepce mládí do zázraku hruškového pyré jako po máslovkách hýřící Sex
Pistolníci, historici, Rumcajsové excentrici, ba až heretici fuj katolicismus bez
lidské tváře (Čechy se chystaly stát se bodře tryskající „konzervatoří Evropy“;
podle vzorce co Čech, to Muzikant),
bádalo o dějinách i „špekulovalo elementa“, jak tehdy nazývaly zárodky
přírodních věd, bylo důkazem síly širokých mas lidu. Lidu přikovaného
k půdě podmínkami takzvaného druhého nevolnictví; lidu, který žil a
pracoval ve městech a městečkách a zachraňoval nejen sebe sama, ale i svou
vlastní a svébytnou kulturu.
PRVNÍ POKUSY
Tomáš Pešina ničím nevybočuje
z mantinelů a rámců povolených na jezuitském gymnáziu. Poslušného otce
konformní syn vyniká snad jen dvěma schopnostmi. Jen ve dvou směrech se
odlišuje od šedivé masy svých spolužáků, kteří mají po letech zcela upadnout
v zapomnění. Za prvé: Pešina je pilný jako Zátopek na pěší túře.
Neuvěřitelně houževnatý pro úspěch. Počáteční řezníci a drobní řemeslníci sedí
v každém jeho ohybu nervu. Vedou každou jeho myšlenku a počin. Nevyskakuj
si, člověče, jsi prostého rodu. Tvým údělem je práce, práce a zas práce,
fortelně zvládnutá jako akvizice už u maturitní zkoušky studentky Blanky
Matragi s prospěchem inspirujícím. Dokonalost. Přesnost. Vytrvalost. To
jsou jediné výjimky, které si můžeš dovolit, lajznout. A takové pojetí vlastního
života, pojetí, které směřuje k vypjaté, sebeobětující služebnosti se
ovšem líbí otcům jezuitům. A pak je tu druhá výjimka. Pěšina ostatně jako téměř
každý člověk s vědeckými sklony a soustavou myšlení, má téměř geniální
paměť. Co jiní studují, on si zapamatuje na první poslech. Co spolužáci trapně
biflují, jemu se po jediném přečtení uloží nadlouho do přesně pracující paměti.
Kdo chce ve studentských hříčkách spatřovat
předznamenání budoucího života, může si v tomto případě posloužit. A hned
dvěma příklady. V Pešinových dobách rušily ticho jindřichohradeckých ulic
časté rvačky mezi učedníky a tovaryši a gymnazisty. Zdá se, že Pešina se držel
stranou. Vyhradil si však úlohu komentátorskou. Rvačkám svých kolegů
s mladými řemeslníky věnoval rozsáhlou epickou skladbu, která obsahuje
tisíc osm set hexametrů a nazývá se De
bellis intestinis iuventutis Novodomensisi inter studiosos et machanicos,
čili O válkách mezi mládeží studentskou a
řemeslnickou. Takový žertík se líbí i vychovatelům, kteří jsou jinak
z té duše nehumorná rasa. Mládenec se cvičí v latině, v latinské
prosodii. Ironizuje ty, od nichž pohoršení jenom kvete. Pešina se opravdu hodí
jezuitům. Ani neví jak. To dokazuje jeho druhá studentská práce, která se nám
dodnes zachovala. Od let, kdy se začalo vyučovat na školách latinskému
vyjadřování, strašil studenty vedle Cæsara a jeho Zápisků o válce gallské i
nejslavnější řečník starověku, Marcus Tullius Cicero. Zejména pak slavné
Ciceronovy „catilinárky“, jeho řeči proti spiklenci Catillinovi. Pešina První
řeč Ciceronovu v římském senátě předělal a to tak, že na místě
spravedlivého Cicerona vystupuje katolická církev, na místě spiklence
Catilliny, člověka, podle úsudku bez výjimky všech historiků ne-li
zavrženíhodného, tak alespoň z hledisek mravních nepřijatelného, pak
vystupuje Luther. Zajímavé jsou dvě skutečnosti. Za prvé, že na místo Lutherovo
nepostavil Pešina Jana Husa, který by se z ohledů propagandistických hodil
stejně dobře nebo ještě lépe a za druhé, že už zde, v tom nejrannějším intelektuálním
mládí je vše dáno. Tak bude, dokud Pešina nezemře: Čechy, zajisté! Reformace,
husitství, luteránství – nikdy! Na to je a bude Pešina příliš pravověrný.
I taková duchovní exercicia se otcům jezuitům
zamlouvají. Ten mládeneček je prostě dítě – nedělňátko. Na co sáhne, to se mu
daří. Kam vstoupí, tam ho rádi uvítají.
ZRÁNÍ
Roku 1648 skončila třicetiletá válka. Mír
nepřinesl, co očekávala česká protestantská emigrace: obnovení české státnosti
v předbělohorském smyslu, návrat protestantů do vlasti. Habsburkové se
usadili pevně v Čechách a měli v nich zůstat až do roku 1918, před
100 lety. V oné dávné době, kdy konečně utichla děla, arkebuzy, muškety,
kdy konečně přestaly úmorné, vysilující kvartýry vojsk po vesnicích a městech,
kde nebylo už co brát a z čeho brát, je Tomáš Pešina přijat do jezuitského
konviktu v Praze. Zde studuje filozofii a teologii. Či měli bychom vlastně
říci teologii a filozofii, protože stále ještě platí středověké, že „philosophia ancilla theologiæ“,
filozofie jest služebnou teologie. Bystrý Pešinův rozum a jeho píle, o které
byla řeč, vůbec nedá pomyslet na to, že by Pešinova studia mohla být jiná, než
úspěšná. Z hlediska jeho dalšího lidského a hlavně vědeckého osudu však
jsou přímo pozoruhodná. V Konviktě se Pešina shledává a seznamuje
s velkým obráncem českého vyjadřování, znalcem české minulosti, na tu dobu
svrchovaným, s mužem, od něhož vedou přímé duchovní spojnice přes dobu
jednoho století k Josefu Dobrovskému, totiž s Bohuslavem Balbínem.
Balbín jako velký učenec má smysl pro vše nadané a silné, a proto vycítí
v Pešinovi neomylně jeho schopnosti. A obrátí pozornost mladého muže ke
studiu historie českých dějin; aby nebylo pochyb. Je to pozoruhodné setkání.
Balbín, toť svou povahou nesnášenlivec. Černá ovce, měřeno měřítky jezuitského
řádu. Kverulant a duchovní Juro Jánošík, Giordano Bruno, zbojník, kterého jen
jeho neobvyklý intelekt chrání před vyhnáním z Tovaryšstva Ježíšova.
Pešina, jak řečeno, je konformista do morku kostí. Ani ne tak přizpůsobivec,
jako vzorně vychované dítko své doby. Navždy, proti Balbínovi, jenž se dokáže
rozmáchnout a rozkročit, aby přešel zdánlivě nepřekročitelné, si bude Pešina
hledět, aby ho nepálilo dobré bydlo. A přece půjde stopou Balbínovou. Jako
český učenec. Jako český historik. Jako český a slovanský politik.
Rok 1653 znamená první vážný krok vpřed
v duchovní kariéře, protože kariéra to je beze všech pochyb, Tomáše
Pešiny, který má ještě daleko k tomu, aby si dával národovecké přídomky.
Tomáš Pešina je vysvěcen na kněze. Stává se kaplanem v Kostelci nad
Orlicí.
Jestliže bylo řečeno, že jde Balbínovou
stopou, pak v tomto okamžiku a na tomto úseku Pešinovy nedlouhé životní
cesty to platí doslova i do písmenka. V Kostelci nad Orlicí před Pešinou
působil právě Balbín. Kostelecké panství patřilo klementinským jezuitům a ti
jmenovali šestadvacetiletého Pešinu děkanem. Ten dostal na pomoc kaplana a mohl
se věnovat historickým studiím.
Podle jeho záznamů napsal v Kostelci
pojednání o dějinách křesťanství v Čechách, ale rukopis nebyl dosud
nalezen. Zdá se, že se ztratil nebo byl zabaven a zničen, i když poslední
hypotéza nemá valnou oporu v pramenech. A Pešina stoupá po žebříčku
duchovních hodností. Roku 1657 – děkan v Litomyšli. O rok později:
biskupský vikář v polovině chrudimského kraje. Je to stále ten pečlivý,
výkonný, bezmezně pracovitý a bezmezně poslušný mladý dříč, který si tak
dokonale vedl v dobách studií. Ale nyní jen díky své horlivosti poměrně
vysoce postaveným duchovním hodnostářem, kterého si vážili. Nejen vážili, ale i
vyznamenávali. Roku 1658, kdy je Tomáši Pešinovi devětadvacet let, ho povýší do
šlechtického stavu. A syn řezníka a radního z Počátek (uklizených u České
Kanady) přijímá jako šlechtické jméno přídomek „z Čechorodu“. To není, a
v té době ani nemůže být, fangličkářské vlastenčení, které se narodí až o
nějakých dvě stě let později. Stoupaje mezi zemskou českou šlechtu zaujme svým
přízviskem Pešina politický postoj. Vyhlásí svůj politický program. A toho se
drží. Dlouho, velmi dlouho jsou dějiny Čech a Moravy mimo jiné dějinami národnostních
menšin a dějinami vztahů mezi národy a národnostmi. Tohle si Pešina dokáže
uvědomit. A od vědomí k činu je u něho krůček. Či přesněji řečeno: už samo
vědomí je počátkem praktické činnosti.
Roku 1662 předkládá na arcibiskupství
pražském národnostní mapu lanšperského panství, která je po všech stránkách
jeho dílem. Je totiž na svou dobu i znamenitý kartograf. Mapa znázorňuje
národnostní poměry. Tomáš Pešina z Čechorodu provází mapu suplikou, jež
požaduje, aby v obcích s čistě českým osídlením se kázalo o nedělích
v českém jazyce a tam, kde je smíšené obyvatelstvo, česko–německé, aby se
vycházelo vstříc oběma národnostním skupinám a tedy aby dvakrát v měsíci
byla kázání česká, dvakrát německá. Nevykládejme si tento přístup jednostranně.
Pešinovi jde o prosazování českého jazyka, protože ví, že jedině tak může mít
rekatolizační politika církve i dvora naději na úspěch. Více češtiny i českého
živlu do církevních řad. To je jeho další představa, které napomůže na tu dobu
nesmírně moderním způsobem: roku 1661 skládá u města Stráže neuvěřitelnou sumu,
totiž pět set zlatých s tím, aby z úroků byl podporován jeden
počátecký rodák na svatovítském semináři v Jindřichově Hradci. Přelom
padesátých a šedesátých let je rozhodující nejen pro Pešinu z Čechorodu
politika, církevního činitele, ale i pro Tomáše Pešinu historika. Záhy po
příchodu do Litomyšle se začíná zabývat moravskými dějinami. Zdá se, že svou
úlohu tu sehrály stálé kontakty s Bohuslavem Balbínem, který pracoval nad
dějinami Čech, a blízkost moravského prostředí. Jako vysoký hodnostář duchovní
má možnost, která se jen tak každému nenaskytne. V té době jsou archívy
soukromými institucemi. Vlastnictvím měst a šlechtických rodů. Zazobaných
měšťanů, cechů, klášterů a kostelů a jejich kapitul. Záleží na blahovůli
vlastníkově, zda badatele pustí do truhlic s listinami, urbáři nebo
písemnými prameny vyprávěcí povahy nebo zda mu zdvořile, zato neméně důrazně
ukáže, kde nechal tesař díru. Pešina opět dokáže zúročit, co mu bylo dáno.
V tomto ohledu ho jezuité vychovali skutečně vzorně. Nejenže jeho
diplomatický takt, vrozená schopnost najít společnou řeč s každým
otevírají každé dveře, ale Pešina pašák nachází i spolupracovníky, kteří mu
pomáhají opisovat a shromažďovat materiál.
CREDO
Jeho „učenou družinu“ tvoří opat kláštera
zábrdovského Godfryd Olenius, rytíř Jan Jakatovský ze Sudic a olomoucký probošt
Eliáš František Castelle. Ve svých dějepisných studiích není Pešina sám. Jsou
tu stálé a pevné vztahy k tomu, jenž byl „spiritus movens“, hybatel tahoun
duch, tedy s Bohuslavem Balbínem, ale i s dalšími dvěma jezuity,
kteří se zabývali českými dějinami a to Jiřím Krugerem a Janem Tannerem. Sotva
spočteme, kolik si tito mužové vyměnili dopisů, kolik času věnovali dílu, jež
se jim stalo posláním a smyslem života. Je zásluhou skutečně nezakřiknutých
historiků, že toto období se dostává do spektra zájmů naší historiografie, že
z něho byl sňat zákaz a realistický pohled získává navrch nad romantickým
proklínáním satanášů a vystrašených bledulí z bludů. Bez mužů jako Balbín,
Panner, Pešina a Kruger nevysvětlíme, proč a odkud se mohli po stovce let
vynořit vědci takové váhy a specifické síly jako Gelasius Dobner nebo Josef
Dobrovský.
Ale vraťme se k Pešinovi, i když to, co
bylo právě řečeno, je součástí Pešinova díla o životě. Tomáši Pešinovi lze
závidět jeho pracovní výkonnost. Už v roce 1663 končí tři díly svého spisu
o moravských dějinách, které nazve Moravopis. Nedostatek pramenů mu brání
zakončit čtvrtý, závěrečný díl, který měl obsahovat moravskou topografii. Aby
se však čtenáři dostaly do rukou alespoň znalosti historické, vydává Pešina
výtah s názvem, který nám zazní poněkud složitě. Zkrácená podoba se
jmenuje Prodromus Moravographiæ to
jest Předchůdce Moravopisu, obsahující „summovní
vejtah všeho toho, co v týmž Moravopisu, kterýž se na světlo hotoví,
obšírně položeno bude“. V předmluvě píše Pešina, proč se odchýlil od
latiny, tehdejšího jazyka učenců a dílo zpracoval česky. Jeho pojetí dějin je
jednoznačně katolické: zatracuje husitství, naopak vyzdvihuje blahodárné účinky
a následky porážky českých stavů na Bílé hoře. To mu však nebrání, aby
prosazoval všechno české a víc, aby českou problematiku, v tom jsou
s Balbínem první, nespatřil v rámci souvislostí s ostatními
slovanskými národy: „My Čechové, Moravané, Poláci, Charvati, Rusové, Vindové a
jiní téhož jazyka příbuzní jednomyslně všichni k tomu se známe, že od
národu slovanského jestiť počátek náš.“ To je skutečně teoreticky významný krok
vpřed ve výkladu českých dějin. Prodromus vynesl Pešinovi jmenování moravským
historiografem. A Pešina není jen akademickým učencem. Kdybychom použili dnešní
terminologie, mohli bychom říci, že je i politický publicista. Roku 1663 píše
brožuru, ve které upozorňuje na nebezpečí tureckého vpádu a nutnost sjednotit
síly křesťanstva. Pešina vyzývá ke smíru a urovnání narušených vztahů
s Ruskem, ve kterém spatřuje, a dějiny ukáží, že prozíravě, protiváhu
v boji proti turecké expanzi. Roku 1666 opouští Litomyšl a přestěhuje se
do Prahy. Tam nachází místo v kapitule pražské, která ho posílá na
takzvané revistitace, to znamená zjištění, jak kde pokročila katolizace země a
jak jsou vedeny duchovní záležitosti. Do Prahy se Pešina vrací až roku 1668,
když procestoval ves od vsi Chrudimsko, Kouřimsko, Královéhradecko a
Boleslavsko… Téhož roku je jmenován císařským falckrabětem. Pak se stává
vikářem v Praze a konečně po smrti arcibiskupa Sobka z Bilenberka roku
1675, s nímž se Pešina dostal do sporů v otázkách dodržování tradic
kostela svatovítského, má Pešina dostoupit vrcholů své kariéry. Je jmenován
biskupem smedrevským.
A roku 1677 vydává první díl své velké práce,
která se cituje pro značnou složitost názvu pouze prvními dvěma slovy Mars
Moravicus. Jsou to dějiny Moravy do roku 1526. Jako většina českých historiků
té i pozdější doby se Pešina vyhýbal, nebo snažil vyhnout dějinám po roce 1526,
po nástupu Habsburků na český trůn. Druhý díl Marsu Moravicu zůstává dodnes v rukopise.
Pešina je přítelem císaře Leopolda I. Balbín mu věnuje svou slavnou Obranu
jazyka slovanského zejména pak českého. Pešina podporuje Krugera. Dává nevídané
sumy, aby na jeho statek v Obořišti byl přiveden s císařským souhlasem
řád bílých Pavlánů. Umírá nečekaně roku 1680, jako jedna z obětí morové
epidemie. A jeho dílo je stále výzvou české historiografii.
BOHUSLAV BALBÍN
☼ 3.12.1621 HRADEC
KRÁLOVÉ ۞ 28.11.1688 PRAHA
Dějiny si
potrpí na podivné a protikladné hodnoty. Nebo shody? Ve věcech zásadních i
v záležitostech ryze okrajových. Rok 1621 se blížil ke svému zániku na
kalendáři. Zbývalo už jen dvacet osm paběrek dní do konce onoho černého
smolného smutečního roku, o jehož letním slunovratu, tedy 21. června, bylo
v Praze na Staroměstském rynku sťato či připraveno o život oběšením na
provaze sedmadvacet představitelů české šlechty a měšťanstva. Vůdcové
takzvaného českého povstání (1618-1620), jímž začala válka, která měla skončit
teprve za třicet let krutovlády, roku 1648. Mírem uzavřeným v Münsteru a
Osnabrücku. Když nastoupil čas adventní, 3. prosince 1621, narodil se Zuzance
Balbínové, rozené Vodičkové, ženě královského prokurátora pardubického Lukáše
Balbína syn, jemuž přiznáno jméno Bohuslav. A nyní začíná puzzle spletenec
slepenec blázinec náhod, protimluvů a protikladů. Synek, který měl celým svým
životem a vědeckým dílem dokázat, že velikost českého národa nelze zmírnit
mýrnyx týrnyx, zkrátí-li se o hlavu jeho politická špička reprezentující čest a
odvahu, že myšlenky, které byly vysloveny z nitra sociálně slabších a
duchovně smělejších procesů nezadusí oprátka krutosti a smutku, se narodil
otci, jenž byl tvrdým zapřisáhlým odpůrcem právě českého povstání, namířeného
proti Habsburkům. Některé prameny dokonce uvádějí, že Lukáš Balbín neváhal
ozbrojit se a s mušketou v ruce bránit se oddílům povstalých českých
stavů. Nuže, novorozeně ještě nechápe souvislosti, kdo s kým táhne do boje
a kdo štěká protest proti komu. Ještě mžourá na tento svět ryze nevidomýma
očima, které teprve přivykají jeho světlu a učí se hravě rozeznávat podstatné a
méně podstatné tvary. Zatím nechápe. Ten, jenž si vyslouží přízvisko obránce
jazyka a národa českého, zaslouží si ho svou mužnou vytrvalostí a vyrovnaností,
vyznavač pravdy, fanatik bleší poctivosti, je dopraven ke křtu. A při této
ceremonii ho drží v náručí… ano je to sám vykuk snílek a hřmotný silák
Albrecht z Valdštejna. V tom roce nepokojů šestnáctistém dvacátém a prvním
ještě dávno ne vévoda Frýdlantský. Ještě dlouho ne vojevůdce, který po několik
dlouhých a nelítostných let bude pánem života a smrti krásy ve střední Evropě,
jehož moc dosáhne až ke břehům Baltu. Ještě ne velmož, u něhož se Jeho
Veličenstvo Ferdinand II., provždy rozmnožitel explorer Říše, jak se praví
v jeho titulu, který podědil po předcích, zadluží tak, že Veličenstvu
nezbude, než se vydat alespoň dočasně na milost a nemilost Albrechtu
z Valdštejna. Zdobit ho řády a čestnými tituly. Obdarovávat celými ourodnými
knížectvími. Ne, tak daleko věci dne 3. prosince zdaleka ještě nejsou. Tenkrát
je kmotr Valdštejn plukovník, který v době českého povstání zradil stavy,
zcizil plukovní pokladnu a vypravil se s ní hurá do Vídně. Tam ho raději
neviděli než viděli, protože zoufalci a zrádci bylo nutno zaplatit cenným
oběživem, dovolili, aby si koupil v Čechách právo razit minci. Považte,
takzvaná „dlouhá mince“, peníz zbavený obsahu drahého kovu, tedy stříbra, byla
chmurnou tečkou za „dolarem středověku“, jak se někdy přezdívá pražský groš.
Právo ražební si Valdštejn pronajal společně se srbským dobrodruhem Adamem
Michnou a židovským bankéřem z Maislovy ulice v pražském poplivaném
ghettu Bassewim, jinak finančním géniem své doby. V okamžiku, kdy drží pod
kropénkou čílko, za nímž uzraje pozoruhodné poznání minulosti a výhled do
budoucnosti českého národa, je Valdštejn obyčejný lhář a smrdutý zrádce.
Šizuňk. Hyena, která slaví své neřestné hody na těle vlastního, teď podrobeného
národa. Skupuje panství protestantské šlechty, která byla vyhubena nebo uprchla
do vyhnanství z ráje. Nic mu není dost. Žádné bohatství dosti honosné,
žádná pocta dosti okázalá. Žádná lež a svatokrádež dosti zavrženíhodná. Ach jo.
Ach ouvej. Nese-li mu ovšem výhodu. A tak se poprvé setkávají budoucí vrozená čest
a čerstvá spravedlnost. Moudrost a pokora s nadutostí, marnivostí,
špinavou zapáchající zradou. Ještě o sobě nevědí. A až se setkají? I tu si osud
zahraje s podivnou vynalézavostí…
PROCITNUTÍ ZE STRNULOSTI
Bohuslav
Balbín se narodil v Hradci Králové. Na pozdějších jeho rukopisech proto
často nalézáme přídomek „Královéhradský“ v jeho latinské formuli, či spíše
česko–latinském novotvárku: „Reginohradecensis“. Spatřil světlo světa ve městě
s dlouhou a pozoruhodnou husitskou tradicí. A prohabsburské postoje jeho
otce Lukáše Balbína se zde šikly pouze do „lepší“ společnosti už poněmčené nebo
německé drobné šlechty a patriciátu, ale rozhodně byly hodně cizorodé
v městě i kraji, který měl Lukáš Balbín z moci královské a jejím
jménem spravovat.
Bohuslav
se na svého otce asi vůbec při nejlepší vůli nepamatoval, neboť královský
prokurátor zemřel roku 1622, tedy v době, když Bohuslavovi byl pouhý rok.
Matka, důvody mohly být existenční, ale nejsou též vyloučeny další, například
společenské, které ovšem nelze prokázat, prodala roku 1636, když Bohuslavovi
bylo patnáct let, hradecký dům jezuitům na stavbu koleje. Sama se přestěhovala
do Častolovic a zemřela roku 1644. Bohuslav Balbín vstupoval do života těžce.
Trnitou cestou neustálých chorob, které tehdy léčit nedovedli a tak se
spoléhali na biblické úsloví „víra tvá tě zachránila z maléru“. Chlapec
lazárek často putoval do kostelů Panny Marie v Krupce a Staré Boleslavi a
ponenáhlu nabýval sil a dostatečného zdraví. A jeho oddanost mariánskému kultu,
která ho má provázet celý život, je příčinně spojována právě s uzdravením,
které bylo pokládáno za zázračné. Co osud odepřel Bohuslavu Balbínovi na
tělesné, přidal mu na duchovní zdatnosti. Bohuslav čte a čte. Ještě mu není ani
sedm a už několikrát přelouskal Českou kroniku Václava Hájka z Libočan.
Zamiluje si dějepis a vše, co s ním přímo i nepřímo souviselo. Má štěstí:
věc řídká, ba v oněch dobách téměř nevídaná, jeho matka a zejména babička
Dorota Vilémovská z Petrovic jsou ženy, které v sobě pěstují ducha
humanistických vzdělanců. Nepřemýšlí toliko v úzkých pojmech praktického
života a zbožnosti, která se často uchyluje k formální a pusté formě
pobožnůstkářství. Bohuslavu Balbínovi nejen nebrání, ale postrkují ho ke studiu
s tušivou důsledností, která až udiví.
KŘIŽOVATKA
Desetiletý
Balbín je už dost dospělý, dost samostatný a rozumný, aby mohl opustit ústraní
mateřské a babiččiny péče. Roku 1631 startuje svá studia na jezuitsky přísně
důkladném ústavu (gymnázium) v Broumově, ale vydrží tam pouhý rok.
V následujícím roce 1632 si kmotr Valdštejn, nyní už postava, kterou zná
celá Evropa, ba celý tehdejší svět, podagrou a slavomamem stižený a tituly
omámený zdobný narcis, který hledí, jak zradit a potopit císaře a pomalu se
chystá k násilnému převratu pořádků, (což ovšem naštěstí neuskuteční a což
ho bude stát krk), vzpomene na kmotřence ze zchudlé a počestné rodiny.
Poctivost se opět prolíná v jednom prostoru se zradou, aniž by jedna
pochopila druhou, aniž by se o sebe příliš zajímaly. Nevíme, jaké důvody vedly
Albrechta z Valdštejna, ale fakt je, že Bohuslavu Balbínovi poskytl
dostatečné stipendium na svém znamenitém jezuitském konviktu v Jičíně.
Jenže v té době zbývají Albrechtu z Valdštejna necelé dva roky
života. Už v noci na 25. února 1634 zavraždí Walter Deveroux, kapitán
Buttlerova dragounského pluku spiklence proti habsburskému Veličenstvu
Albrechta z Valdštejna. V pachlebelovském domě v Chebu probodne
Deveroux Valdštejna s výkřikem: „Tu máš, ty zhýralá, křivopřísežná, stará,
rebelantská šelmo!“
Valdštejnská
historie končí v tratolišti krve vévody i jeho přívrženců. Habsburkové,
vyděšeni novou, aťsi jinak motivovanou důkladnou vzpourou proti svému panství,
nařídí ta nejkrutější opatření všem, kdo se jen vzdáleně cosi domákli o
spiknutí. Družili se se zavražděným vojevůdcem. Nebo s jeho druhy.
„Milost“ a „pochopení“ to jsou slova, která Habsburkové nevyškrtli ze svého
slovníku. Nikdy je tam neměli. Vždy byli krutí veškerou surovostí, které jsou
schopny toliko nízké a zbabělé zparchantělé dušičky.
Co se
v této situaci stane s Valdštejnovým kmotřencem? Zláme si Balbín
haxnu za toho, který uklouzl na náledí? Ne. Bohuslav Balbín má štěstí. Je žákem
jezuitského konviktu. Žákem věrným, oddaným, poslušným, nadaným. Vojácký řád
Tovaryšstva Ježíšova byl založen v 16. století sršatým Baskem Ignácem
z Loyoly, vojákem, který se oddal církevnímu životu teprve poté, když
v bitvě s Francouzi přišel o nohu. Rodákem z městečka Loyoly,
ležícím na dně hlubokého a zlověstného údolí, obklopeného strmými stráněmi,
porostlými smrky s těžkou chvojí. A Tovaryšstvo Ježíšovo, čili jezuité,
vynikali strohou vojenskou disciplínou, která neznala výmluvy, neposlušnost,
slabost. Měli dokonalé informační sítě. Cenili nadané mladé lidi a dokázali se
o ně postarat, ať přišli k řádu z přepychového paláce, bohatého
měšťanského domu nebo poddanské chatrče. Zde si byli všichni rovni před
představenstvem a generálem řádu. Vyžadovala se kázeň, absolutní kázeň bez
sebemenšího nešvaru. Ne však tupá. Ale spojená s vynalézavostí. Jezuité
představovali mocnou sílu, se kterou si světští vládcové nevěděli rady. Proto
jezuity jednou zapudili, aby je v zápětí s omluvami povolali zpět do
země. Jednou je zbavili majetku, který jim za chvíli vrátili, rozmnožený o nové
donace. Nikdo jiný než jezuita pocházející z Lucemburska, otec Lammormain,
nebyl zpovědníkem císaře Ferdinanda II. A tedy nikdo jiný, než právě jezuité
neznali lépe nejen tajemství dvora, ale i nejtajnější císařovy myšlenkové
úvahy. Jezuitům se vytýká heslo, že účel světí prostředky. Je to hloupý a naivně
moralistní přístup. Jezuité vyjádřili podstatu politiky. Její metodu a taktiku,
která se používala a používá vždy a všude. Jde pouze o cíl. Ten tomuto heslu
dává buď morální absoluci nebo ho staví před soud dějin.
Balbín se
jako věrný a poslušný žák neměl čeho obávat. Pouze vystřídal místo působení.
Z jičínského konviktu se odstěhoval do Prahy a potom do Olomouce, kde
studia završil. Byla to šťastná léta, naplněná všestranným zráním. Kdysi
nemotorný chorý chlapeček, o němž se soudilo, že mu není určeno dožít
dospělosti, se měnil ve vzdělaného mladého muže. O prázdninách zajížděl do
Častolovic. A většinu času trávil s přítelem rodiny Balbínovy, Ottou
z Oppersdorfu na lovu a nekonečných procházkách.
DOSPĚLOST A DÍLO
Roku 1648
v Münsteru a Osnabrücku je z Evropy odňato prokletí války, které na
ní třicet let nešetrně spočívalo. Z Čech je nehostinná pustina. Tři
milióny obyvatel se scvrkly na chudou jednu třetinu. Hlad, nákazy všeho druhu,
boje o přežití, rekvizice, to vše likvidovalo sílu i životy. Český národ, nyní
mírem Vestfálským úředně připoutaný k moci Habsburků, stojí na křižovatce
své tělesné a duchovní existence. Zvedne se vůbec? Nebo zbude zpola zapomenutá,
neurčitá a zpola zakázaná vzpomínka na národ, který kdysi ukazoval evropskému
lidstvu cestu ke svobodě, k pokroku duchovnímu i společenskému? Národ,
který si nechal líbit ztráty své vlastní politické reprezentace, si vytváří
jinou. Politiku mění a skrývá do náhradních struktur. Jestliže ve 20. století
napíše český historik, že náš národ je „marod skrze historii“, pak buďme
ujištěni, že základy této blahodárné choroby leží v době pobělohorské.
Dějiny se stávají politikou utlačeného národa. Politikou ševců a děveček,
kočích a podomků, truhlářů a kovářů, poddaných sedláčků, měšťanů a trhovců. Ne
pro vzpomínku, ale proto, aby mohl vůbec být formulován smysl národního bytí.
Je zajímavé, nakolik například husitská tradice se uplatňuje jako ideologická
složka poddanských povstání v 17. a 18. století. Ve vsích vzniká lidová
instituce, jaká snad nemá obdoby nikde na světě. Oblíbená postava mravokárných
povídek spisovatelů 19. století, ale v podstatě soubor osobností, které se
o zachování jazyka i národního bytí zasloužily měrou vrchovatou. Říká se jim
„písmáci“. Tají česky psané Písmo svaté. Knihy o dějinách. Zejména o husitství.
Dokáží organizovat. Učit. Vysvětlovat v kázání. Ale i v nich je
dialektický rozpor. Jestliže oni pomohli „přezimovat“ českému národu, byli to
zase oni, kdo do národního povědomí vložili „politickou schízu“; oprávněné,
mravně sankciované vědomí, že doma je jedna politika, na veřejnosti druhá. Že
je netoliko přípustné, ale že je dokonce chvályhodné přetvařovat se jak trotl.
Tyto struktury a mechanismy přežívání, vyvolané dějinnou nutností nejsou dodnes
dostatečně prověřeny, ale není pochyb, že přinášejí dlouhotrvající důsledky a
následky bolu.
Rok po
uzavření Vestfálského míru je Balbín vysvěcen na kněze. A pak dochází
k osudovému střetnutí, které má navždy určit Balbínovy postoje. Jako nový
kněz je Balbín vyslán na misijní cestu po Hradecku. A tady se setkává se
skutečností, kterou už nezmírní ani matčina ani babiččina péče, ani toulky
s panem z Oppersdorfu. Balbín sleduje, jaké škody napáchala a páchá
rekatolizace jdoucí ruku v ruce s germanizací. Provází inspektora
náboženských studií jezuitského řádu Španěla Rodrigueze Arriaga (podle druhého
jména také spíše Baska nežli Španěla) na rozsáhlé spanilé jízdě naskrz Čechami:
roku 1650 získává titul mistra svobodných umění a filozofie a když se zjistilo,
že při misijní činnosti Balbín neprojevuje „náležité horlivosti“ (pídil se
spíše po historických materiálech), je převeden do škol jezuitského řádu.
Jezuité, jak řečeno, si dokázali vážit nadaných, nezakomplexovaných manýrů, ale
tam, kde bylo nadání spojeno s absolutní poslušností řádu.
V Balbínově případě se mýlili. Tento mimořádnými schopnostmi obdařený
mladý muž byl svou podstatou odpůrcem toho, co jezuité chtěli a o co se
snažili. Ale ztratit ho? Ani nápad! Nechť tedy vyučuje! Kladsko, Praha, Brno,
Jičín, Jindřichův Hradec, toť zastaveníčka a štace učitelské pouti Balbínovy,
která má trvat od roku 1653 do roku 1661.
Co tušil,
v čem se utvrzoval za cest s otcem Arriagou, v tom ho učitelská
praxe pouze nezvratně přesvědčila: není jiná cesta, než cesta skrze znovu
vyloženou, pravdivě podanou českou minulost k nové české budoucnosti.
Kromě oficiálních spisů ke korunovaci Ferdinand II., tendenčně zaměřené práce o
účasti jezuitů na obraně Prahy před Švédy 1649, píše po letech vlastně
v jednom nesmírném rozmachu a jedním dechem Balbín své základní pojednání
Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých). Literární historik
šedesátých let minulého století vykládal, že Epitome vznikl z „kultu
minulosti“! To je zásadní nepochopení problematiky. Ne-li její zásadní neznalost.
Cožpak by dílo, které vzniklo z „kultu minulosti“ vyvolalo to, co Epitome
rerum Bohemicarum zavinily a o čem by literární historik měl vědět? Jak bylo
v 17. století zvykem, sotva Balbín udělal poslední tečku, už ho práskli.
Nejprve českým představitelům řádu. A pak se lavina dala do pohybu. Epitome
putoval v jednom exempláři do Říma generálovi řádu k posouzení jako
„zvlášť podvratný a nebezpečný“ a se stejnou charakteristikou do rukou císaři
Leopoldu I. Generál řádu a císař Svaté říše římské národa německého, jak se
tehdy habsburský státní útvar v návaznosti na středověkou tradici
jmenoval, se neobtěžuje a nezatěžuje něčím, co je „výrazem kultu minulosti“. To
pro něho nemá praktický význam. Věc spočívá v tom, že Epitome, toť
výsledek tehdejší současné české politiky, její myšlenkový půdorys, její
strategie i prognostika, chceme-li to povědět nám srozumitelnější hantýrkou
v označení.
Blesk na
sebe nenechal dlouho čekat.
A nebyl
to blesk z čistého nebe. Nad hlavou Bohuslava Balbína hřímají politická mračna
cenzury a aktu pošahané víry. Balbína posílají do vyhnanství. Do Klatov! Nic
lepšího mu udělat nemohli. Klatovy, toť tehdy sama odlehlost. Klid. Zdálo by
se, že ta nejidyličtější idyla, kdyby nebylo nekonečné bídy poddaných. Kdyby se
stále pevněji a pevněji kolem jejich hrdel nestahovala smyčka takzvaného
druhého nevolnictví. Zde, na samém okraji země české píše Balbín na žádost
svého přítele Tomáše Pěšiny z Čechorodu svůj nejslavnější spis Rozprava na
obranu jazyka slovanského zvláště českého (Dissertatio apologetica pro lingua
slavonica, præcipue Bohemica), který se však musí nechat uležet v zásuvce
plných sto let! Plné století! Až roku 1775 jej pod názvem shora uvedeným tiskne
František Martin Pelcl a vyskytnou se mínění, že tímto editorským počinem
začínalo české obrození. Balbín však dokázal víc než napsat „obranářský“
pamflet. Dovedl pochopit souvislost slovanských národů, v době, kdy
naprosto nebyla zřetelná a patrná. A dokázal argumentovaně vystoupit na jejich
obranu. I Balbínova píle a plodnost byly neuvěřitelné. Plánoval třicetisvazkové
(30 svazků!) dílo vlastivědné Rozmanitosti z dějin Království českého
(Miscelanea historica regni Bohemiæ). Stihl vydat deset svazků. I tak položil
základy pro další badatelskou práci víc než solidní. V Balbínově
pozůstalosti pak naleznou ještě práci o českých vědcích Bohemia docta (Učené
Čechy).
Z Klatov
Balbín přesídlil do Opavy a odtud se pak směl vrátit do Prahy, kde patrně
zemřel. Známe přesně hodinu, den, měsíc i rok. Místo jeho smrti je však mlhavé.
V oparu. Bohuslav Balbín navěky skončil svou aktivitu 28. listopadu 1688 o
osmé hodině večerní. Bylo mu bez pěti zanedbatelných dnů šedesát sedm let.
Skončil se život maníka, který uprostřed řádu, jenž měl dovršit zkázu českého
národa, položil základ k jeho záchranným manévrům.
GELASIUS DOBNER
☼ 30.5.1719 PRAHA
۞ 24.5.1790 PRAHA
Muž, kterého nazývají
„otcem kritické historiografie české“, jakoby v sobě pojil veškeré
protiklady 18. století v té podobě, v jaké se toto století otisklo do
českých dějin, zejména pak do dějin českého myšlení. Jasné rozumářství tu
nachází azyl pod klášterní střechou. Touha vidět minulost v novém, ničím
nepřikrášleném světle, se střetává s okolnostmi, které můžeme nazvat
objektivními. Knihovny jsou ještě majetkem velké šlechty. A záleží na hraběti
„tom“ a baronovi „onom“, zda povolí učenci přístup do kabinetu, jenž považuje
jen a výlučně za svůj. Nikdo mu nemá co přikazovat. Nikdo si nedovolí mu
poroučet. A s archívy je to stejná odrhovačka. Jejich dveře jsou ještě
zavřeny na petlici, kterou obalila rez. A přece se tento truhlářský synek
probere a probije. Netoliko k pramenům, s nimiž naučí sebe i ty, kdo
přijdou po něm pracovat, jak s nimi dosud nikdo nepracoval, ale shrne svá
studia s velkolepou, dodnes udivující stručností.
Bez Dobnera by sotva
napsal své nejlepší statě František Palacký. Ještě generace Gollova a jeho
studentů (Novotný, Šusta, Nejedlý, Šimák, Pekař a další) vyslovuje Dobnerovo
jméno jako zaklínadlo a ním vyráží do boje, ve kterém se má prokázat
falzifikace rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. A v polovině 20.
století budou vědci jako Zdeněk Fiala, František Graus, Václav Vojtíšek i
jejich žáci o Dobnerovi hovořit s úctou na rtech, třebaže mnohé
z jeho závěrů rozšíří, předělají nebo zcela zamítnou.
CESTA VZHŮRU
Kdo byl učenec, o
kterém tu v superlativech přeháníme? Truhlářský synek z Malé Strany.
Jeho děd Michal přišel do Prahy z Boru roku 1699, usadil se na tehdejším
Pětikostelském náměstí a stal se privilegovaným měšťanem. Rodina Dobnerova žila
o dřevěném jobu. Už děd Michal truhlařil a hoblík, palici, klíh a pilu po něm
podědil jeho syn Josef, který se oženil s Marií Annou Schäfferovou. Byl to
výhodný sňatek a dnes už jen stěží soudit, nakolik to mohl být „sňatek z rozumu“.
Skutečností však zůstává, že Josef Dobner vyženil vlastnické právo na dům U
pěti kostelů, který mu připadl jako dědická pozůstalost roku 1720. To už bylo
na světě sedmé z Josefových devíti dětí. Capart, kterému při křtu dáno
jméno Job Felix. Současníci ho měli poznat pod jménem Gelasius à sancta
Catharina, tedy pod klášterním jménem Gelasius od svaté Kateřiny (podobnost se svatou Káťou hledejte hned
vedle u Andělského hradu v Římě). Dějiny české historiografie ho
prostě zapsaly jako Gelasia Dobnera. Narodil se 30. května 1719 a svět opustil
v témže měsíci o jednasedmdesát let později, bylo venku zrovna nádherně a
psalo se v ranních novinách už 24. května 1790. Dobu, kterou prožil,
nazývali ještě na sklonku minulého věku „stoletím dobnerovským“.
Nemůžeme, k naší
velké lítosti, vyprávět žádnou příhodu z Dobnerova dětství, která by se
mohla pochlubit jako ty, jež se obyčejně vedou o dětských letech velkých mužů a
zdůrazňují buď udivující schopnosti, nebo podivuhodnou přezíravost
k vědění. Zdá se, že mezi skřípotem pily, vůní dříví, vrzáním hoblíku,
nahořklým pachem klihu, boucháním kladiv a povykujícím slovníkem tovaryšů,
dětství plynulo pravidelně, bez větších extempore. Zvláštní snad je pouze
okolnost, že na výchovu mladého Joba Felixe neměl největší vliv ani otec, asi
příliš zaujatý svým posláním dřevaře na exkurzi za truhlářskou fantazií, ani
matka a z okolí nikdo, kdo by měl třeba jen vzdáleně co společného
s historiografií. Naopak, byl to lékař, univerzitní profesor Jan Antonín
Scrini, kdo formoval výchovu sedmého z dětí truhláře Dobnera.
Jako všichni
nejpokrokovější duchové oné doby byl Dobner zpočátku vychováván těmi, jež byli
„nositeli temna a průšvihů“. Jezuity. Z jezuitských škol přešel
k piaristům. Česky se naučil teprve šestiletý, když roku 1725 opakoval na
škole v Kosmonosích rétoriku. Roku 1737 zemřel jeho zploditel a mladý Job
Felix vstoupil do řádu piaristů. Prodělal noviciát a odešel do Hornu
v Dolních Rakousích, kde studoval filozofii a teologii. Odtud vedla cesta
do Vídně, kde vyučoval na piaristickém gymnáziu. A sám poslouchal lekce na
právnické fakultě. Léta plynula. Dobner zasahoval do vnitřní rakouské církevní
politiky. Vyhrál spor o to, aby rakouští piaristé byli odtrženi od české
provincie a byli přiřazeni k provincii rýnské. Přes tuhý odpor jezuitů
domohl se roku 1752, že česká dvorská kancelář povolila zřídit piaristickou
školu v Praze, kde byly čtyři třídy německé a stejný počet tříd českých.
Bylo to skromné vítězství, ale přece jenom vítězství. Sotva měl v ruce
povolení, sáhl Dobner hluboko do vlastní kapsy a pro piaristickou školu koupil
dům v Celetné ulici. Osmnácté století se přehouplo do své druhé poloviny.
PRAVDA SE RODÍ VE SPORU
Zatímco se Dobner pře
s jezuity, zabývá se ve volných chvílích studiem dějin. Jen pro své
potěšení. Ale už první jeho pokusy prozrazují svébytný talent. Svérázné vidění
pointy. Dobner je duch tíhnoucí k systematice. K uspořádání toho, co
dosud bylo toliko vyprávěnkou. Víceméně nezávaznou, nezřídka nezávadnou pro
organismus jedince. Dobner sestavuje slovník učenců, kteří působili
v Čechách a slovník historiografický. A právě tady má narazit na zavřené
dveře knihoven. Na archívy zamknuté na deset západů a jedenáctou schválnost.
Duch jako Dobner nemůže působit a pracovat zcela sám. Potřebuje nadšené a oddané
asistenty, kteří jsou praktičtější, vynalézavější ve všedních schématech a
snadných tématech. Dobner takového asistenta najde. V muži mnohem starším
než je Gelasius à sancta Catharina. Je to tehdejší světící biskup Václav
Antonín Vokoun. Sám spíše obdivovatel historiků a dějepisu než vědec,
v každém případě však muž natolik zkušený, aby se dovedl rychle
zorientovat. A tak Vokoun pozná nejen nesmírnou dřinu, ale i velké nadání,
které vložil Gelasius à sancta Catharina do svého slovníkářského pokusu. Snaží
se Dobnerovi pomáhat, seč mu jeho síly stačí. Především mu umožnil vstup do
kapitulní knihovny.
Ale něco za něco.
Navrhne Dobnerovi, aby se odřekl svých encyklopedických snah a raději na
základě pramenů kriticky zhodnotil české dějiny. Zejména zpracování jejich
nejstarších období by bylo víc než žádoucí. Z toho je vidět, že Vokoun měl
hodně citu, dost znalostí a značnou míru přehledu, aby odhadl, co je
v dané chvíli nejaktuálnější na pořadu dne.
Dobner se pustil do
práce. Že na cizí popud? To nikterak nesnižuje jeho zásluhy. Vokoun byl zjevně
muž vzdělaný, ale sám nedovedl usednout k cáru papíru. Uměl však poradit.
A i tato iniciativa má velký význam pro tvorbu jednotlivců i pro utváření
kultury jako celku. Dějiny lidstva by byly chudší o mnoho velkých děl, kdyby
nebylo zasvěcených, třeba netvůrčích rádců, zamilovaných do určitého předmětu,
vášnivých iniciátorů a oddaných podporovatelů.
Jako tvůrčí duch však
potřebuje jiskru, která by zažehla, co zatím usychalo kdesi v chládku,
v koutku, v ústraní, ani ten nejlepší rádce není schopen říci CO a
JAK. Dobner – a v tom je jeho velikost – sáhne hned zpočátku po
nejspornější otázce pramenů k nejstarším českým dějinám. Po otázce
pravosti či nepravosti legendy takzvaného Kristiána o svatém Václavu. Sotva se
začne věnovat kritickému dějepisectví, nakousne otázku, která je dodnes
„ukázkovým případem“ české historiografie. Věc je v tom, že legenda
takzvaného Kristiána se hlásí do 10. století. Kritický rozbor v ní však
nalézá stopy událostí, které se nemohly odehrát – a autor o nich tedy nemohl
mít ani potuchy – před dobou, ze které je nejstarší rukopis této legendy, ze
14. století. Je tedy legenda takzvaného Kristiána falsem? Někteří – a velmi
vážní a vážení badatelé prohlašují, že je. Druzí tento názor stejně vášnivě
popírají. Poukazují na to, že pozdní opisovač ze 14. století vnesl do původního
textu vsuvky, které legendu takzvaného Kristiána přibližovaly tehdejšímu
čtenáři. Spor není s konečnou platností vyřešen dodnes.
Spor zahájený před
více než dvěma sty lety otevřel Gelasius Dobner spisem, jenž nese poněkud
krkolomný název: Ob das Leben der heilige Ludmila und des heiliges Wenzels, das
Balbin in seine Epitome herausgegeben, ein echtes Werk des Benediktiner
Kristanus, eines Sohnes Bolesius sei. Práce sice nebyla vytištěná, protože roku
1757 dobrodinec Dobnerův, světící biskup Vokoun vyprchal z pozemského těla
jako duch a umělecká pára umrlce k tomu, ale byla napsána a pomalu, ale
jistě vcházela do obecného povědomí historiků.
V Praze se
jednalo o vytištění takzvané Hájkovy kroniky. Populárního historického díla z
16. století. Peníze poskytl hrabě František z Dubé a text připravil
k vydání páter Viktorin od Svatého kříže. Překlad měl přehlédnout a
korigovat podle přání piaristického provinciála Dobner.
Českou historiografii
nemohlo potkat nic lepšího. Dobner roznesl, jak se říká, vydavatele i samo dílo
na kopytech. Ukázal, že autor knihy Václav Hájek z Libočan bez ostychu
práší absurdity a páter Viktorin jeho výmysly ještě přiživuje. Nebudeme se tu
zabývat tímto problémem podrobněji. Kdo má zájem, vytáhne si příslušnou
literaturu v knihovnách. Kritika Hájkových povídaček však dala základ
české kritické historiografii. Dobnerův spis o kronice Václava Hájka
z Libočan byl napsán latinsky. Nové období českého dějepisectví mohlo začít.
HLEDÁNÍ
Charakterizuje-li
něco velmi stručně a přitom nejvýstižněji podivuhodnou osobnost truhlářského
synka Gelasia Dobnera, pak je to slovo – píle. Od roku 1761 do roku 1765 vydává
tři díly Análů, mnohasetstránkového díla.
A mezi prací nad
Anály vydává roku 1764 mnoho dosud neznámých a neotištěných pramenů
k českým dějinám, protože konečně se mu otevřely dveře soukromých
šlechtických archívů. Tak vzniká jedno ze základních děl Monumenta historica
Bohemiæ nusquam antehac adita. Pravda, Dobner neměl ještě potřebné znalosti
paleografie, neznal moderní zásady vydávání pramenů, ale byl první, kdo učinil
krok, aby se dospělo tam, kde dnešní historická věda vězí v civilizačních
etapách. Sotva však vyšel první díl Análů, kde Dobner tentokrát veřejně rozbil
výmysly, které jsou výplodem obraznosti Hájka z Libočan, vrhli se na něj
Hájkovi obhájci. Byla to jakási „předehra“ ke sporům o pravost rukopisů, které
se měly rozhořet téměř přesně za sto let.
Na jedné straně
sentimentální a namyšlené fangličkářské vlastenectví, na druhé nesmiřitelná
snaha po vědecké pravdě. Na Dobnera se v „prvním sledu“ vrhli prostřední a malí
duchové, jalové existence. Především mu vyčítali, že „praotce Čecha“ prohlásil
za smyšlenou obsahovou osobu a dokázal, že se nemohla dostat do českých dějin
jinak, než nelegitimní cestou – obrazností.
Důkaz Dobnerův můžeme
dnes o něco prohloubit, vypilovat, upřesnit. Základ je však tentýž. Dobner
dospěl k pravdě, kterou nelze vědeckými metodami popřít. Je v tomto
ohledu klasik a jeho dílo klasické.
Výpady nemohly
Dobnerem otřást. V jeho polemice udivuje mrazivý klid. Nepohnutá a
nepohnutelná věcnost, s níž sráží do prachu útočníky. Naprostá
nepřítomnost vzrušení. Emocí. Pohoršení. Uražené samolibosti u sráčů. Neútočili
však jen pisálkové typu V. P. Duchovského – ostatně pisálkové často objednaní a
zaplacení – (už na osmnácté století se vztahuje pozdější výrok Šaldův o
„Kocourkově a Hulvátově v hovnech“ v české kultuře), ale také mužové,
o jejichž vzdělání, kritickém duchu a mravních kvalitách těžko šlo pochybovat.
Byly tu výpady Pubičky, F. M. Pelzla a Josefa Dobrovského, který rozvířil
polemiku o původ jména Čech. Otázka ostatně dodnes není uspokojivě vyřešena.
Dobner vyjasnil základní stanovisko: „láska k vlasti předků“ nesmí
odporovat nebo dokonce popírat vědeckou pravdu. „Vlastenectví“ mu nebylo
slovíčkařením, ale hledáním vědecky ověřitelných skutečností. Už to byl velký
skok vpřed. Útoky a jejich odrážení však pozřely čas, který Dobner nutně
potřeboval k vlastní badatelské práci.
Pravda je, že Dobner
si nikdy nemohl ztěžovat na nedostatek existenčních prostředků. A ve své době
se natolik proslavil, že si ho povšimla i císařovna Marie Terezie, která mu
darovala roku 1772 mnoho vzácných výtisků a roční důchod ve výši tří set
zlatých navrch. To nejen zvyšovalo společenské postavení truhlářského synka a
bylo samo o sobě vyznamenáním, jehož se tenkrát dostalo pouze málokomu, ale
částka, kterou dvorská pokladna Dobnerovi vyplácela, byla na tehdejší poměry
tak vysoká, že zajišťovala blahobyt bez šetřivých snah.
Dobner patřil
k mužům, kteří se neuzavírají životu. Kromě cest po archivech a knihovnách
a stálých polemik spravoval ještě novou kolej v ulici Na příkopech a byl
ředitelem piaristických škol. Roku 1776 si však řekl: OK, bylo už dost mrhání
časem! Odchází do ústraní a chce se věnovat pouze vědě.
Dotkne se každé
závažné otázky, spojené s nejstaršími českými dějinami. Rozborem sporných
a nepříliš spolehlivých písemných pramenů určí téměř tak přesně jako dnešní
věda rozlohu a polohu Velké Moravy. Věnuje se otázkám královského titulu
Vladislava II. Zajímá se kulturním přínosem cyrilice. A vše pojímá
z jediného zorného úhlu: z historické pravdy.
Závěr života,
posledních čtrnáct let prožívá v plném tvůrčím soustředění. Zabývá se
dílem starších českých dějepisců, kteří jsou dnes už – k naší škodě –
zapomenuti a neoprášeni žádnými pamětníky. Věnuje životopisnou studii autoru
pozoruhodné knihy Mars Moravicus, dějepisci 17. století a svým způsobem svému
předchůdci Tomáši Janu Pěšinovi z Čechorodu.
Dobner si mohl říci,
že vykonal vše, co tehdy bylo v lidských silách jedince. Musíme si bohužel
přiznat, že my se dnes k velkému vědci chováme jako potvory,
s pošramocenou pověstí, jak jsme si mnohdy ke své velké škodě navykli.
Dobner nemá dosud biografii, která by se četla v širších masách. Nemá
bohužel ani vědeckou biografii na síti.
|
