|
http://stavitele-katedral.cz/slovensko-mistr-pavel-z-levoce-%E2%80%93-hlavni-tema-prosincoveho-cisla-historicke-revue-12-2017/
MISTR PAVEL Z LEVOČE, MAJSTER PAVOL Z LEVOČE, LŐCSEI
PÁL MESTER…
☼ ASI SNAD 7.3.1478 ۞ TAK NĚJAK POSMUTNĚLE MEZI ROKY 1537 AŽ
1542…
„Forma bonum fragile est.“ (Ovidius)
Ano, křehkým zbožím je krása. Krása ducha, krása umu. O životě člověka
můžeme vědět pramálo, avšak krása – jako u motýla zanechá-li ji po sobě –
promění jeho jméno v legendu. Tak víc než mistra Pavla známe jeho křehké
poselství…
Nevstoupil sem zřejmě člověk, aby vzápětí okouzlením nestrnul.
Monumentalita a filigránská dokonalost, vyvážené proporce celku a mistrná pečeť
v každém detailu. Když pracoval na hlavním oltáři kostela svatého Jakuba,
když komponoval, konstruoval a tvořil největší gotický dřevěný oltář na světě,
když dokončil dílo téměř devatenáct metrů vysoké a šest metrů široké, byl
prostě – mistrem Pavlem.
Vídali ho jistě, jak dlouhými kroky měří dlažbu levočského náměstí,
potkávali ho na cestě mezi jeho domem a chrámem, rozmlouvali s ním,
dotýkali se ho. Byl řezbářem, byl sochařem, byl – jedincem z masa, mozku,
brňavky a kostí. Řemeslníkem jako mnoho jiných.
Každý den života, každý jeho čin byl současný, hmatatelný, „normální“.
Bylo zapsáno, kdy se narodil, celá Levoča možná celebrovala jeho důstojný
pohřeb. Jeho paní nakupovala u kšeftařů v sousedství, jeho děti mlsně
chodily na jablka do zakázaných zahrad, nebo do okolních zahrad.
Odešel ze světa, kontury jeho života odešly s posledními pamětníky,
písemná svědectví zmizela z povrchu zemského. Zůstala posmutnělá Panna
Marie, zůstaly okouzlující plastiky Jana Evangelisty a Jakuba Apoštola
v nadživotní velikosti. Zůstala mistrná Poslední večeře, čtyři reliéfy ze
života světců a bohaté zdobení. Oltář Panny Marie a svatého Jakuba Apoštola a
další – nesčetná – díla na profesionální úrovni. V nich: on. Člověk, o
němž víme tak poskrovnu a všechno zároveň.
*
Neolit? Ovšem, bohaté archeologické nálezy dokumentují, že už tehdy žili
na Spiši lidé. Doklady lužické kultury, střepy z halštatské doby, dokonce
římské mince. Čas.
Pak – někdy v devátém století – Slované. A ve století dvanáctém,
dlouho před příchodem Maďarů a Němců, trhové osady u obchodní stezky Magna via.
Obchod, řemeslo. Život…
Provincia Sclavorum, takto „Společenství Slováků“, nejstarší územní
organizace kraje; také však Sedes nobilium de Scepus, „Stolice spišské šlechty“
tvořená „kopiníky“ s řadou královských výsad, také však Provincia Saxonum
de Cips, neboli „Společenství spišských Sasů pro okrasu.“ Kolonistů, kteří si
vymohli privilegium nejcennější – vyjmutí z kompetence Spišského hradu.
Není pouhou domněnkou, že střediskem posledních byla právě – Levoča.
Je tu listina krále Bély IV. z roku 1249 a v ní jméno Leucha.
Je tu o čtrnáct let mladší listina téhož panovníka a v ní – Lywche. Také
Lyucha, Lywcha, Leuchza, Luchsa… Je tu privilegium spišských Sasů vydané 24.
listopadu 1271 Štefanem V. a – „civitas provinciæ capitalis“, čili hlavní město
společenství spišských Sasů a celé Spiši.
Základ budoucí slávy, příslib budoucí krásy a vznešenosti.
Jméno Thurzo tu má víc než domovské právo, jméno nejbohatší měšťanské
rodiny je v Levoči vyslovováno s úctou i bázní. Bohatne z čilého
obchodního ruchu mezi Banskou Bystricí, Krakovem a Levočí, vlastní měděné doly,
obývají několik domů na náměstí. Jeden z nich má dodnes číslo 7.
V něm žil pradávný agent 007 pohledný Ján Thurzo, do něho patrně někdy
kolem roku 1500 prvně zavítal i – řezbář Pavel…
*
Přijel neznámo odkud, přijel však do jedné z nejvýchodněji
položených oblastí tvořících mapu území, kde se ve druhé polovině patnáctého a
v první třetině šestnáctého století rozvinulo pozdně gotické umění.
Sloh, jehož kolébkou je Holandsko, živnou půdou však Německo a Rakousko.
Odtud se šířil do Jugošky, Uherska, Polska a přes Balt dál na sever, odtud
pronikl i na Slovensko. Snad poslední kapitola z dějin evropské gotiky.
Není náhoda, že pozval – Mistra Pavla.
Co o něm víme? Jeden z největších slovenských umělců středověku,
pravděpodobně odchovanec výuky Veita Stosse (1448 až 20. září 1533, přesně 401 let po jeho smrti se narodila Sophia
Loren, pozdně gotický řezbář, sochař, malíř a grafik činný zvláště
v Krakově a v Norimberku), také manžel, otec, vážený měšťan, také
obchodník s opojným vínem, pravděpodobně…
Ovšem – pravděpodobně. Když v polovině šestnáctého století shořel
městský archív, shořela také téměř všechna „určitě“. Máme pár z kontextu
vytržených fragmentů, máme záznamy levočského kronikáře Gáspára Haina (16. únor 1632 až 1687). A
v písemnostech tu a tam jméno Dominus Paulus sculptor. Pán Pavel řezbář…
Tu a tam: V knize levočského bratrstva Kristova Těla lze číst, že se
roku 1515 stal členem jeho předsednictva. O dva roky později – praví zbytky
archivu – předal městu deset sudů vzácného archívního vína. Zápisy
z jednání městské rady ho několikrát uvádějí jako svědka; poprvé
v roce 1523, podruhé o osm let později.
V letech 1527 a 1528 je členem městské rady, další zápis (bez data)
stvrzuje, že si pronajal od bratrstva Kristova Těla louky na kosení sena.
Pak je tu rok 1537 a sdělení, že jeho syn s přítelem zavraždili na
samém náměstí krakovského sluhu, pročež se Mistr Pavel musí později
s otcem oběti vyrovnat.
Onen poslední zápis nese letopočet 1542. Vdova po Mistru Pavlovi
z Levoče přiznává v daňovém prohlášení majetek v hodnotě
šedesáti zlatých. Zdaleka ne nejmenší, na místo mezi místní smetánkou však
stačit nebude…
Stopa končí, zbývají dohady. Pravděpodobné, i ty pravdě spíše vzdálené.
K těm prvním patří i historie jednoho náhrobního kamene.
Ten epitaf dal roku 1621 zhotovit kameník Martin Urbanovič své ženě a
dětem, které zemřely s prvním rokem sedmnáctého století na morovou
epidemii. Paní Urbaničová se jmenovala Margita a všechno nasvědčuje tomu, že
byla vnučkou Mistra Pavla, pročež její matka – také Margita – byla jeho dcerou.
To ona zřejmě zdědila dům číslo 20 i s dílnou…
Dům číslo 20, levočské náměstí.
*
Kdysi Stará Levoč a pár dalších osad kolem. Roku 1241 tatarský vpád,
násilí, pustošení, smrt. A – znovuzrození. Přicházejí němečtí přistěhovalci, na
pomoc přichází panovník s mnohými výsadami. Vzniká velkoryse koncipované,
výhodně položené a k bohatství předurčené středověké město.
Vzniká Levoča. Výstavné náměstí, uprostřed jedna z největších
gotických budov na Slovensku – dnes národní kulturní památka – farní kostel
svatého Jakuba. Stavebně je dokončen do roku 1400, Mistr Pavel však do něho
vkročí teprve o sto let později.
Není známo, jak získal příležitost prokázat své výjimečné schopnosti,
není jasné, jak mohlo tak obrovské strhující dílo vzniknout za pouhých jedenáct
let. Už roku 1508 tedy rok po zahájení prací bylo hotové retabulum (horní část
oltáře nad mensou – oltářním stolem – a predelou). Do roku 1515 byla dokončena
sochařská a malířská výzdoba, za tři roky pak polychromie a zlacení…
Skvost a dominanta celého interiéru.
Kolikrát musel projít nevelkou vzdálenost mezi svou dílnou a kostelem,
kolik hodin a dnů musel strávit nad plány a skicami, než uvěřil v sílu své
koncepce, v harmonii budoucího celku?
Ve středu oltářní skříně plastika Panny Marie, po stranách svatý Jakub a
Jan. Ohromující velikostí, okouzlující výrazem. V predelu Poslední večeře,
na otevřených oltářních křídlech čtyři reliéfy s výjevy ze života svatého
Jana a Jakuba. Bohatě komponovaný nástavec z fialových krabů, baldachýnů a
dalších zdobných prvků je doplněný plastikami dvanácti apoštolů ze starého
oltáře (1340–1360).
Na zadní straně oltářních křídel pak malby Bičování Krista, Nesení kříže,
Korunování trním, Kalvárie, Kristus na hoře Olivetské, Kristus před Pilátem,
Ecce homo a Zmrtvýchvstání.
Není sporu o tom, že Mistr Pavel sám řezal tři hlavní figury (když v letech 1952 až 1954 oltář
restaurovali bratři Kotrbovi, objevili na rameni Jana Evangelisty mistrovu
signaturu), není sporu o jeho koncepčním ztvárnění všech ostatních plastik,
dekoru a zřejmě i malířské výzdoby.
Výsledek tak jako tak nezapře vysokou uměleckou i řemeslnou úroveň celé
jeho dílny, potvrzuje jeho nevšední nadání a schopnost vtělit náboženské
myšlenky do skutečně životných – ze života odpozorovaných – postav.
Sochy na oltáři jsou inspirovány Dürerovými kresbami či grafikou, i
jinými tehdy „populárními“ díly slavných mistrů (v té době běžná praxe), malby
jsou připisovány mistrovi Hansovi, který je vytvářel podle dřevorytů Lucase
Cranacha staršího a Hanse Schänfeleina. Celek je však jeden, sourodý,
nedělitelný, celým světem po právu obdivovaný.
Výsledek jedenácti let tvůrčího úsilí, jedenácti let všedního života
nevšedního jedince. Nevíme, jaká ta léta vůbec byla. Víme, že nebyla
promarněná…
*
Dům číslo 20, levočské náměstí. Každý živý tvor zanechá na této planetě
snů a „skutečností“ stopu. Každý je – byť v náznacích – „zmapovatelný“,
každého lze zakomponovat do neobyčejně složitých, vnitřní logikou však
propojených dějinných struktur.
Tak svědčí jeho dům: O výjimečnosti člověka, jenž si ho užíval: neboť
nebývalo zvykem, aby řemeslníci bydleli na náměstí. Patřily jim okolní
zastrčené uličky, teprve prostřednictvím svého „zboží“ pronikali do domů
bohatých obchodníků.
O jeho „podnikatelské velkorysosti“; neboť ne každý řemeslník mohl své
práci věnovat celý zadní trakt domu, zřídit tu dílny, ubytovat tu tovaryše i
učně. Ne každý řemeslník se pak mohl věnovat ještě výnosnému, leč časově jistě
nemálo náročnému obchodu s vínem.
O jeho společenském postavení; neboť jen bohatí kupci, jen vážení občané
města mohli obětovat přízemí svých domů reprezentačním místnostem, určeným
výhradně k obchodním jednáním a ke „společenským kontaktům“.
Tak archeologové potvrzují domněnky, tak historikové poodhalují roušku
tajemství. Tak znalci umění zkoumají díla dávné minulosti a krom poselství
zítřku (který nikdy neumírá s dámou Nadějí) v nich nacházejí aspoň
relativní pravdy o době jejich vzniku, o rukách mistrů, jež jim propůjčili
navždy tvar i duši.
Tak se nepopsaný list života a díla Mistra Pavla z Levoče pomalu
zaplňuje…
*
Jen v kostele svatého Jakuba jsou mu připisována mnohá další díla.
Pozdně gotický křídlový oltář svatého Mikuláše Biskupa měl tvořit už
v roce 1507, zatímco oltář Čtyř Janů, který bratři Kotrbové restaurovali
roku 1952, je datovaný až rokem 1520. Stejně jako pevný křídlový oltář svaté
Anny, jehož řezbářská a sochařská část nese už realistické črty renesance.
Z oltáře Narození, který se pyšní barokním architektonickým
ztvárněním, jsou za díla Mistra Pavla považovány sochy ze skupiny Betlému,
v kapli svatého Juraja pak jezdecké sochy tohoto světce.
Jednotící linka – snaha o překonání pozdně gotické konvence příklonem ke
konkrétní skutečnosti, především prostřednictvím vystižení psychiky postav –
míří i mimo Levoču. Sousoší Kalvárie v Bardejově, farní kostel ve Spišské
Sobotě…
Právě tady už naplno září renesanční prvky, až manýristická zjemnělost a
dekorativnost. Ve zdobných reliéfech se objevují festony (bohaté listové nebo
květnaté hrozny či shluky plodů), putti (obdoba antických amorettů, předchůdci
barokních amorů), delfíni propojující pozdní gotiku s renesancí…
Právě tady je patrné autorovo zrání, vývoj jeho tvorby, umělecký rozhled.
Tady je čitelný základní znak velikého talentu: nestárne. Mládne jako banjo
nakládačka s Ivanem Mládkem v popěvcích k MDŽ.
*
Těžko dnes rozpoznat mistrovu ruku od prací jeho žáků, těžko odhadnout,
kolik děl a dílek roztroušených po celé Spiši pochází ještě z levočské
dílny. Možná čas vymaže otazníky, snad trpělivá práce stovek „kunsthistoriků“
doplní jména v seznamech „neznámých autorů“. Snad jednou spatří světlo
světa kdesi založené, zapomenuté listiny a z domněnek se stanou
skutečnosti.
Možná někdo po nás s určitostí řekne: Mistr Pavel z Levoče se
narodil nikoli „někdy dost možná sedmého března na sklonku sedmdesátých let
patnáctého století neznámo kde“, nýbrž tehdy a tehdy tam a tam. Možná budeme
nezvratně vědět, že jeden z největších reprezentantů slovenské gotiky
opustil tvůrčí i životní arénu nikoli „někdy mezi roky 1537 a 1542“, ale
devatenáctého dubna 1541…
Možná. Při pohledu na největší z jeho děl si – zatím – vystačíme i
s domněnkami.
Neboť – už Ovidius to věděl – krása je křehkým zbožím. Krása ducha, krása
umu. O životě člověka můžeme vědět pramálo, avšak krása, zanechá-li ji po sobě,
promění jeho jméno v legendu…
| 
