Malíř a grafik, návrhář loutek a divadelních scén či dřevěných hraček, designér porcelánových a skleněných souprav, tvůrce plakátů a nespočetných grafických úprav knih, architekt řady výstav a průkopník vizuálního stylu Ladislav Sutnar se narodil 9. listopadu 1897 jako nejmladší z pěti dětí Václava a Rosalie Sutnarových. Ladislavův otec, kolem roku 1900 uváděný v plzeňských adresářích jako poštovní oficiál s bydlištěm v Dominikánské č. p. 2 hned vedle dnešního náměstí Republiky s katedrálou svatého Bartoloměje, byl technicky orientovaný státní úředník, který patřil k propagátorům telefonních služeb v Plzni. Telefonistkou byla i Sutnarova sestra Zdenka. A zatímco jeho starší bratři Bohuslav, Miroslav a Jaroslav byli zaměřeni na práva, dopravní inženýrství a literaturu, Ladislav již od středoškolských studií směřoval k výtvarnému umění. Proto vzápětí po maturitních zkouškách na I. české státní reálce ve Veleslavínově ulici odchází z rodné Plzně a v září 1915 nastupuje ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V říjnu však do Sutnarových studií nemilosrdně zasáhly dějinné události – jako sedmnáctiletý narukoval do rakousko–uherské armády a poté po dlouhé tři roky sloužil na válečných frontách na Balkáně a v Rusku.

Touhu po vzdělání však ani válka neotupila. Půlroční vojenskou dovolenou v roce 1918 Sutnar využil k jednosemestrovému studiu architektury a po skončení války navázal na pražské Uměleckoprůmyslové škole řádným studiem užité grafiky a malby v ateliéru předního představitele československého dekorativismu Františka Kysely. Souběžně navštěvoval přednášky z matematiky a deskriptivní geometrie na Českém vysokém učení technickém.

Od počátku dvacátých let se Sutnar stále intenzivněji zapojoval do uměleckého života v novém Československu. Účastní se výstav – v roce 1921 na I. výstavě Svazu československého díla poprvé představuje své dřevěné hračky, jako člen Umělecké besedy vystavuje obrazy krajin, jeho plakáty jsou zařazeny do reprezentativní výstavy Československý plakát 1895–1923, pořádané roku 1923 ve Stuttgartu.

Právě rok 1923 byl v Sutnarově životě důležitým mezníkem. Zakončil pražské studium u profesora Kysely, v létě se v Plzni oženil s Františkou Kubšovou a se začátkem školního roku nastoupil na své první pedagogické místo učitele kreslení na gymnáziu v Pardubicích. Rok nato však odchází na stejně zaměřené učitelské místo do Prahy.

V pražském prostředí Ladislav Sutnar našel další četné možnosti a příležitosti praktického uplatnění svého výtvarného nadání i organizačních snah.

Plzeňským dětstvím vzbuzený zájem o loutkové divadlo přivedl Sutnara počátkem dvacátých let k navrhování dekorací a loutek. První návrhy dekorací s úspěšnou odezvou předvedl mladý umělec roku 1921 na loutkářské výstavě v Topičově salónu v Praze. Důležitým impulsem byla i nabídka Josefa Skupy k dekorativní výmalbě hlediště Divadla Feriálních osad v Plzni, kterou Sutnar provedl při rekonstrukci divadla před zasedáním 2. sjezdu českých loutkářů. Snaha prosadit do loutkářské tvorby soudobé výtvarné i ideové principy vyústila roku 1924 v úzké, leč jen krátce trvající spolupráci s nově založenou loutkovou scénou Drak v pražském Dělnickém domě. V jednoduchém, barevně výrazném řešení divadelních scén a v abstrahujícím pojetí soustružených dřevěných loutek, prováděných pražským uměleckým sdružením Artěl, se odrážel Sutnarův avantgardní přístup i cílevědomé úsilí zdůraznit společenský, kulturně výchovný význam loutkového divadelnictví postaveného na moderním uměleckém výrazu.

Souběžně s návrhy loutek začaly vznikat i první Sutnarovy návrhy hraček. Jeho představa a úmysl předložit dětem dynamický obraz moderního průmyslového světa počátku dvacátých let vyústily v návrzích pohyblivých dopravních prostředků – aut, tramvají a vláčků, složených z jednoduchých dílů z pestře barevně lakovaného dřeva. Samostatnou tvořivost a představivost dětí pak měly podporovat Sutnarovy stavebnice měst. Jejich první varianty, oceněné stříbrnou medailí na Mezinárodní výstavě dekorativních umění a průmyslu v Paříži 1925, následně rozpracoval ve stavebnici Tovární město, která se později stala základní verzí jeho proslulého, v prvních letech Sutnarovy americké emigrace plánovaného projektu Built the Town (Stavíme město). Kolem roku 1930 pak Sutnar v rámci své pedagogické činnosti ve Státním ústavu školském pro domácí průmysl navrhl sérii jednoduše stylizovaných figurek zvířat – mrože, velblouda, nosorožce či slona, jejichž poeticky roztomilý vzhled doplnil – v duchu doby – kolečky.

Roku 1924 se Sutnar stal aktivním členem a výraznou posilou činnosti Svazu československého díla (SČSD), progresivně orientované instituce, jejíž program směřoval „k zušlechtění všech oborů řemeslné a tovární výroby součinností umění, průmyslu a řemesel, a to výchovou, propagandou a podporou všech snah propůjčit československé výrobě uměleckou svéráznost a samostatnost.“ (Stanovy SČSD z roku 1929). Jedním z důležitých prostředků, jimiž SČSD propagoval nové, z uměleckých, ale i sociálně etických principů německého Bauhausu vycházející myšlenky, bylo pořádaní tuzemských i zahraničních výstav. Na jejich scénáři, architektonickém řešení a instalaci, stejně jako na úpravě výstavních katalogů, doprovodných propagačních tiskovin a plakátů se Sutnar výrazně podílel. Roku 1927 například přispěl k úspěchu československé expozice na Výstavě evropského uměleckého průmyslu v Lipsku, v roce 1928 spolunavrhoval podobu expozice SČSD na celorepublikové Výstavě soudobé kultury v Brně, která se stala zásadním impulsem k rozvoji principů funkcionalistické tvorby v Československu. Úspěch v podobě ocenění zlatou medailí sklidila i jím připravená československá expozice na významné Mezinárodní výstavě v Barceloně v roce 1929.

Brněnská Výstava soudobé kultury přinesla Sutnarovi rovněž novou zkušenost. Keramická kávová souprava, vytvořená pro expozici Rodinný dům architekta Oldřicha Starého, se stala prvním návrhem, kterým vstoupil na pole designu užitého umění, do oblasti, jíž se v následujícím období jako umělecký ředitel Krásné jizby Družstevní práce soustředěně věnoval.

Obchodní firma Krásná jizba vznikla roku 1927 jako zařízení knižního nakladatelství Družstevní práce, jehož činnost, zaměřená od roku 1922 na vydávání hodnotných děl české i světové literatury v kvalitním grafickém a výtvarném zpracování, tak měla být doplněna a rozšířena o prodej bytových doplňků, umělecké grafiky a uměleckoprůmyslových výrobků. Prvním uměleckým ředitelem Krásné jizby byl Ladislav Sutnar jmenován v dubnu 1929, současně působil jako výtvarný redaktor Družstevní práce. Soustředil se především na propracování programových zásad Krásné jizby, která – dle jeho úvah – měla umělecky cenné a řemeslně dobré předměty nejen prodávat. Krásná jizba neměla vlastní dílny a její úlohu Sutnar chápal v roli zprostředkovatele a iniciátora, jenž jednak prostřednictvím dodaných návrhů působí na kvalitu zakázkové produkce výrobců interiérových doplňků, zároveň ale také kultivuje vkus a vlivně určuje životní styl širokých vrstev obyvatel. Představu o moderním vzhledu, estetických a užitných hodnotách denně používaných předmětů Sutnar vnesl do návrhů stolního nádobí a náčiní i textilních doplňků, jimiž nabídku Krásné jizby koncem dvacátých a počátkem třicátých let obohacoval. Zákaznicky nejúspěšnější se jistě stala porcelánová nápojová a jídelní souprava vyráběná porcelánkou v Lokti. Strohý kulovitý tvar konvice prostý dekoru lze vnímat jako reprezentativní symbol Sutnarova designérského přístupu. Principy funkcionalistického designu založené na funkčním propojení co nejjednoduššího tvarového řešení s užitkovými vlastnostmi materiálů Sutnar obdobně využil v návrzích čajové soupravy z varného skla či u jídelního příboru raženého z nerezové oceli. Vedle designérských uplatnil v Krásné jizbě i své manažerské schopnosti. Důkladně promýšlel pravidla subskripčního prodeje, grafický vzhled, přehlednost a informační účinnost propagačních tiskovin i kompozice reklamních fotografií, na nichž spolupracoval s fotografem Josefem Sudkem (17.3.1896 až 15.9.1976). Jako výtvarný redaktor určoval grafickou podobu časopisu Družstevní práce Panorama orientovaného na otázky funkcionalistické bytové kultury a životního stylu, spoluredigoval také obsahově příbuzný, v letech 1931–1932 SČSD vydávaný měsíčník Žijeme.

Od začátku školního roku 1932 byl Ladislav Sutnar ministerstvem školství a národní osvěty vybrán pro úkol, který mu umožnil plně rozvinout jeho organizační talent, pedagogické představy i vize o potřebách a možnostech soudobé knižní kultury a umění reklamy – byl pověřen správnou Státní grafické školy, prestižní odborné školy zaměřené na výchovu řemeslníků v oblasti tisku, typografie, knižní vazby a fotografie. Vzápětí po svém nástupu se soustředil právě na výuku fotografie jako, jak sám uváděl, „důležitého činitele v reklamě“. Jako spolupracovníky se mu podařilo získat přední osobnosti avantgardního umění – fotograf Jaromír Funke (lev z 1.8.1896 Skuteč až 22.3.1945 Kolín) vyučoval teorii fotografie a Augustin Tschinkel (lev ze 3.8.1905 v Praze až 1983 v Cologne), s nímž se Sutnar přátelil již od dvacátých let, předával studentům své mezinárodní zkušenosti v oblasti grafického designu a nové typografie. Inspirován pokrokovým systémem výuky německého Bauhausu Sutnar reformoval i další oblasti výuky, zejména praktické předměty se úspěšně snažil propojit s průmyslově využívanými technikami v oblasti tisku či knižní vazby. Zvláštní pozornost věnoval i vydávání didakticky koncipovaných školních publikací (Malířský rukopis, Fotografie vidí povrch či Symbol, rytmus, písmeno), které na příkladech historického i současného výtvarného umění, umělých i přírodních struktur či grafických prvcích učily vnímat a využívat různé prostředky umělecké tvorby. Perfektní grafickou úpravou a dokonalou kvalitou tiskařského provedení byly zároveň názorným příkladem zodpovědného a profesionálního přístupu ke zpracování knihy.

Pod Sutnarovým vedením – v září 1933 byl jmenován ředitelem – se Státní grafická škola stala moderní, progresivně zaměřenou vzdělávací institucí. Koncepcí výuky i prestižní úrovní studentských prací představených na výstavách v Miláně či Paříži si získala mezinárodní uznání a jako vzorový příklad československého odborného školství byla ukazována i zahraničním návštěvám.

Souběžně se správou školy se Sutnar během třicátých let nadále zodpovědně věnoval činnostem v Krásné jizbě a ve Svazu československého díla. Aktivně také pokračoval v propagaci československého uměleckého průmyslu a funkcionalistické tvorby v zahraničí. Na instalace výstav užitého umění a architektury pořádaných pod patronací SČSD v Ženevě a v Bukurešti a na výstavy ve Štrasburku a ve Stockholmu, které roku 1931 přinesly značný úspěch i obchodní odezvu, navázal dalšími četnými expozicemi. Ve výstavní síni Krásné jizby pak počátkem roku 1934 představil na první samostatné výstavě s titulem Ladislav Sutnar a nová typografie svoji vlastní tvorbu.

Prvořadé uznání v podobě zlaté medaile se mu roku 1936 dostalo za československou expozici na Trienále v Miláně, jednoznačně nejúspěšnější však byla Mezinárodní výstava umění a techniky v moderním životě v Paříži, odkud si Ladislav Sutnar roku 1937 přivezl čtrnáct ocenění Grand Prix a zlatých medailí.

Bylo proto zcela logické, že byl v polovině roku 1938 pověřen přípravou projektu československého pavilonu na chystané Světové výstavě v New Yorku. Odtržení československého pohraničí v říjnu 1938 však přípravy pochroumalo a po německé okupaci Československa v březnu 1939 byla účast na výstavě zrušena. V dubnu Ladislav Sutnar odjel z pověření německé vlády do USA s příkazem anulovat přípravu pavilonu a přivézt exponáty zpět do Německa.

Po příjezdu do New Yorku však Sutnar za pomoci generálního komisaře George Jay Janečka a krajanů pokračuje v instalaci a 31. května 1939 je za přítomnosti exilové vlády československý pavilon slavnostně otevřen. Po ukončení výstavy se Ladislav Sutnar rozhodl zůstat v USA a i když v poválečných letech uvažoval o návratu do vlasti, události v roce 1948 a zánik Družstevní práce i SČSD jej přesvědčily k trvalé emigraci. V prosinci roku 1948 obdržel americké státní občanství.

V letech války se Sutnar zapojil do protifašistického odboje, upravoval tiskoviny pro krajanské spolky a československé úřady v USA, spolupracoval s krajanskými organizacemi. Navazoval také kontakty s osobnostmi – emigranty, které již dříve znal z Evropy, zejména s umělci z okruhu německého Bauhausu. Především se ale snažil získat místo designéra.

V roce 1941 nastoupil jako vedoucí designér u firmy Sweet´s Catalog Service v New Yorku, zaměřené na vydávání firemních a průmyslových katalogů. Potkává se zde s dánským architektem Knudem Lönberg–Holmem, s nímž poté řadu let spolupracuje na vývoji grafického řešení reklamních publikací a rozpracování principů vizuální komunikace. Roku 1950 se výsledkem jejich snah stala kniha Catalog Design Progress, zásadní publikace shrnující poznatky a zkušenosti v oblasti designu informačních tiskovin.

Nové zásady co nejefektivnějšího, postupného a srozumitelného předávání informací prostřednictvím grafických prvků a forem uspořádaných do vizuálního informačního toku Sutnar v padesátých letech aplikoval v nespočetných návrzích produktových katalogů a reklamních kampaní pro nejrůznější americké firmy. Současně přednášel na konferencích a psal články, vedl vlastní grafické studio Sutnar Office, spolupracoval s rozhlasovým vysíláním Svobodné Evropy či pro Pavla Tigrida upravoval exilový časopis Svědectví.

V roce 1961 pak Ladislav Sutnar své celoživotní průkopnické názory, opřené o praktické zkušenosti a působení v oblasti grafického designu, shrnul v úspěšné putovní výstavě Visual Design in Action. K výstavě vydaná stejnojmenná publikace je dnes hodnocena jako nejvýznamnější Sutnarův příspěvek v oboru, za jehož zakladatelskou osobnost je právem považován a celosvětově uznáván.

Dílo Ladislava Sutnara však ještě nebylo uzavřeno. V New Yorku v prosinci 1966 na výstavě In Pursuit of Venus – Hledání Venuše poprvé představil své obrazy. Venuše – s precizností designéra komponované, výrazně barevné a eroticky vyzývavé ženské akty – jsou chápány jako Sutnarova reakce na americký styl života, umění pop artu a reklamu.

Malíř a grafik, návrhář loutek a divadelních scén či dřevěných hraček, designér porcelánových a skleněných souprav, tvůrce plakátů a nespočetných grafických úprav knih, architekt řady výstav a průkopník vizuálního stylu Ladislav Sutnar zavřel očka na věčnost v New Yorku, v nemocnici Lennox Hill Hospital, 18. listopadu 1976.