Člověk se prý odlišuje od zvířat (také) schopností mluvit, pojmenovávat věci abstraktními výrazy. Daní za řeč je asymetrie mozku a v souvislosti s tím duševní poruchy, které se snaží léčit například procházkami do přírody, kde opět pojmenovává zvířata a rostliny, a tak pořád dokola, takže se zdá, že lidstvo je odsouzeno ke zblbnutí. O můj duševní stav se stará náš pes. Ačkoliv mluvit neumí, dokáže celkem snadno – zato vydatně – jednoduchým řevem dát najevo, že procházka je nezbytná.
Putujeme kulturní krajinou širých lánů a jaro zuří. Zatímco v mých rodných lužních lesích teď dokvétají sněženky, kvetou sasanky a možná už i kukačky, tady se na kraji remízků jen sem tam ukážou kočičky, v lukách jen hluchavky a všechno to zelené, co pojmenovat neumím. Čerstvě zoraný a zvláčený pruh pole přilákal jako prostřený stůl plný lahůdek hejna havranů, holubů a taky několik párů čejek, které v tom množství soukmenovců úplně zapomněly na svojí povinnost, totiž bránit si svůj nový domov vyčítavým „kníha“ a nálety nad mou hlavou. Přibližujeme se k nim pomalu, chci je vidět co nejblíž a ověřit si pozorováním slova z atlasů přírody, aby abstraktno nabylo skutečného tvaru a asymetrie mozku se alespoň trochu narovnala. Ale je to marné, pokaždé se náhle rozmáchnou všechny perutě najednou a hejna popoletí o kus dál. Jak se sakra tak lehce, rychle a bez řečí domluví? A jestlipak je trápí duševní choroby?
Jak tak přemítám, pes pobíhá od hnoje k mršině, vyhrožuje ostatním, zvlášť výhružně těm větším (tedy skoro všem) psům a vrhá se do katastrof. Dostává pak ode mne názvy rozličných zvířat, zejména kopytnatců, a také rozličných lidských charakteristik, zejména těch špatných. Asi už se od řeči neumím odpoutat ani na relaxační procházce, psovi jsou ovšem moje slova u ocasu. Naštvu se a relaxační cíl procházky je úplně v tahu, vracím se raději domů. Odpočívat se přece dá taky u hudby. „A man gave names to all the animals in the begining long time ago,“ poučuje mě Bob Dylan. No jasně, takhle ten kolotoč začal.
|