Blakšerdno
Mlha rozhodila své toxické závoje
Samozvaní spasitelé v botách od hnoje začali tančit čardáš v žhavém uhlí
Sto roků v kanclu žil mlčel jsem …
Myšlenky na kost mi ztuhly
Na kraj se snáší Blakšerdno ...
Nádvoří
Podzim pere prostěradla v tratolištích nedospání a ve sténajícím tichu
Mříže Balkóny Sny
Opilá noc bloudí po záhonech rozkvetlých šibenic
Liturgie rybích měchýřů zpívané zbabělýma očima
Ach ta hořkoshnilá rána! Rána na schodech blázinců ...
Nemá rád lidi ...
Nemá rád lidi žijící jen pro své staronové křivdy
Nemá rád lidi co si střílí z druhých aniž by snad měli důvod
Nemá rád lidi co střílí do druhých /i kdyby třeba nějaký ten důvod měli/
Nemá rád lidi nakupující každé ráno vatu do uší roubíky autocenzury předražené odpustky a čerstvou lidskou krev na křídových podkladech
Nemá rád lidi popravující své vysloužilé milenky bez souhlasu vlastních manželek
Nemá rád lidi kteří v ranní špičce chodí venčit svoje velryby
Nemá rád lidi Nemá rád sebe Má rád své básně (Chová je v opuštěných králíkárnách a přikrmuje mrkvovými granulemi)
Často se prochází po rozlehlé zahradě
Vždy když se potká slušně se pozdraví …
Nááástup!
Z družstva vojínů i z desátníka bylo náhle sedm pelikánů …
Velitel družstva (ještě nežli napoprvé mávl perutěmi a vzlétl s ostatními) tiše řekl:
“Armáda je nezbytná … Jenom vědět k čemu!”
Balada o stromu
Toho rána porazili strom
V jeho větvích bydlívaly můry Překrásně zpívaly … Občas i po chodcích házely jablky
Na tom stromě se kdysi v letním podvečeru oběsil unavený kovář Kdysi mu zemřela mladá a překrásná žena …
Kovář byl zcela zdráv až na to že věřil chiméře že jeho žena stále žije
Pochopil svůj prapodivný omyl když mu z úst vykvetl dlouhý černý jazyk Jazyk se plazil sadem přes kořeny a rostl na něm břečťan faleš a použité kondomy
Toho rána prostě porazili strom … “Ale co můry?” ptáte se Požádaly Grónsko o azyl
Řekněte sami: “ Není důvod k malé oslavě?!”
Odhalení pomníku neznámého …
Reje bělásků bez křídel a grafomanů Dobytčí tváře hlav polstrovaných rudým sametem Nebo červenobílým - to je jedno
Socha včetně soklu zakrytá plachtou svědomí
Někdy se někde někdo potácí po interupčních sálech a zvrací u potratů myšlenek
Sem k pomníku to nedoléhá
Ve čtrnáct třicet začne pršet …
Program slavnosti: “Odhalení pomníku neznámého idiota” je naprosto dokonalý
Podívejte! Ti kreténi plánují i déšť !!
Výstava
V kostnici předvčerejška na výstavě malíře upálených mučedníků malíře toužícího zamlčet něco tak patrného aby to nevstoupilo do dějin prší otázky troglodytních kritiků: “ K čemu dělat odpuzující umění výkřiků když nejste chimérou rovnosti nucen rozprávět řečí houpacích koní o možnostech absurdity ã absurditě možného?!”
Malíř si ubalil cigaretu z kritického časopisu od zapálené cedule “Zákaz kouření” si ji připálil A zasnil se: “Cože? Vy to také nevíte?!”
Zahradní slavnost
Klokotné zrcadlení povzdechů
V altánu kde jindy věznívají pohledy hostinu samolibých očí much a zvadlých kurtizán
Pod uhlovým nebem znějí ochraptělé trubky
Mastodontní Megery servírují sťaté hlavy se šípkovou omáčkou
Královna ze Sáby titanovou sekerou pokácela ceduli: “SMRT ZAKÁZÁNA POD NEJPŘÍSNĚJŠÍM TRESTEM”
Sen o žebříku, hlíně a mracích
Papundeklový Kristus stoupal k nebi po žebříku z třísek golgotského kříže
Naslouchal vadnutí prsů země nářkům zasvěcenců duševního celibátu zívání veřejí poledních svítání a zpěvu supů snášejících kolumbovská vejce
Stoupaje zvolna po žebříku přemýšlel: “Proč občas nepostavit na špičku svůj život?! Zdravý rozum přece musí zvítězit nad proklamacemi plastelínových světlonošů”
Bůh (nebo jeho odpovědný zástupce) začal ždímat mraky
Pršelo
A Kristus byl jen z papundeklu …
Betlém
Přelétla hvězda Z nebe se tiše sype sníh Včera napadaný sníh sní svou něžnou sněžnou melancholii
Pára se sráží jako slova Tři králové vlečou na saních dary pro příštího krále
Z nedaleké fary ozývá se přiopilý zpěv: “Stille Nacht, heilillige Nacht …”
A někde Kdesi Za lesy Herodes chystá se děťátko drapnout za pačesy
Na kraj se sneslo Blakšerdno
Podvečer
Podzimní podvečer pěje podmračené písně
Podroušený pozoun píše do portálů plamenné povzdechy peřin
Pošetilý ponocný pokrytý pěnou z pocákaných pranýřů poděšeně prchá přes práchnivý parket plný prachu pavučin a prstů
Je podvečer Prázdno Podzim ...
Nohy
Zuté nohy holčičky,která jimi asi nikdy nedosáhne na zem, ční z nebe, svítícího peřím umučených fialek. Plechové ústřice se zmítají v chuchvalcích spánku. Zjizvený déšť ční svatosvatě. Panenka s hliněnýma očima naslouchá rytí nehtů samoty v mozcích psychopatů. Ospalá hlava, laskaná spanilými kopyty, čte pozvánku na slavnost, která už proběhla. Smyčka kolem Slunce se utahuje a stáhne nohy holčičky,která jimi nikdy nedosáhne na zem … Chodidla malé tanečnice se mění v tekuté písky, rozlié na parapetech soumraků. Vzbudil se déšť (dosud slaně snící). Visí z nebe, jako zuté nohy holčičky, která jimi nikd nedosáhne na zem …
Blakšerdno II
Na kraj se snáší Blakšerdno … Nahrazuje ponurost a smutek mlžných závojů rozhozených na hnojištích politických debat
Samozvaní Nezvaní sprasitelé tančí dál a dál čardáš se změnil ve čtverylku (a ta přechází v seniorský waltz)
Žhavé uhlí se proměňuje na kanál
Mění se v stoku plnou kancelářských splašků Zvratků bezbožnosti A na myšlenky na kost ztuhlé ...
Poslední výstraha
Oprýskaý činžák Pozlacený nápis:
Skákati z výškových domů zapovídá se ! Čiňte pokání! Nepropadejte panice! Tento svět je ve společné péči nájemníků Jakýkoli strach z pádu je zcela bezpředmětný ý ý ý
| 
