|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Dívám se očima, kterými sním
ač den již bílý je jak písek tvůj
na chvíli pohledem svlékat tě smím
i když zde nazí jsme podobni sklům.
A krásné krajiny spatřuji v tobě
zahrady hluboké s ohýnky růží
svítání, kterým vše povstává v hrobě
jež nám noc pokaždé za cosi dluží.
Teď padá ze slunce vosk křídel Ikarů
a stíny létavic mizejí v trávě
ukryti před časem po věčnost jantarů
které v tvém pobřeží nalézám právě.
Dojíme k snídani z poslední večeře
půl ryby mlčení, zvětralý chléb
pak někdo zaklepe pomalu na dveře
jak kdyby zatloukal do dlaní hřeb.
|
|
|