|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V příboji tvého dechu Pane
kterému jiní říkají vítr
pomáhám nést očima obloze kříž
vidím, ještě padají dolů tvé slzy a hoří jako Perseidy
za padlé anděly sebevrahy a zaběhlé psy
a pomalu bledne tvář noci - ta z jizev mých a mlhovin
jen objetí teď nesou tu tíhu touhy
s kterou se odvažujeme vyjít nad propast svých těl
my, kteří jsme přišli porazit tmu
a tak každou noc rozsvěcíme každý něco
já malé světlo, v němž elektřina tká pavoučí vlákna wolframu
v nichž hořím steskem jako Měsíc v kalužích
a piji s laněmi jak z dlaní
když zpíváš neviditelné písně se jmény svých milenců
a já se k tobě Pane, modlím jejími steny a slovy za něž bych se ve dne styděl
ale teď, kdy stíny pomalu si berou zpět svá tajemství
a první autobus proráží světlu cestu v temnotách
je vteřina s níž nacházíme dveře kruhu
i svých bolestí
a ty dáváš mi vzpomenout
slaná jako moře
na mou smrt
a tak ráno rozlam můj chléb ptákům bez loučení
a všechny věci rozdej jen tak po řece
však slib mi, že mne budeš čekat
v sukni a pod ní bez
v baretu a se rty nalíčenými jako smuteční růže
v punčochách černých jako pohřební vůz
s řasami dlouhými jako větve půlnočních vrb
a s ňadry zmačkanými mými doteky jako prostěradlo hodinového hotelu na konci dne
až odbije ta nekonečná hodina
a vstanu v sen
|
|
|
