Déšť. Světla. Všudypřítomný velkolepý neonový reklamy. Smrad zněčištěnýho ovzduší. Ruch velkoměsta. Sedim na barový židličce na balkóně svýho bytu ve 30. patře a kouřim poslední cigaretu z měsíčního přídělu. Nám, neupgradovaný spodině, je dávaj vždycky jen na příděl a vždycky jen ten druh, co je nejvíc napuštěnej všemožnejma sračkama a co způsobuje největší závislost. To, že ve svým těle nemáme jedinou součást umělou, nám dávaj pěkně sežrat. Ale tak to je a vždycky bylo, že ten, kdo nešel s konzumním proudem, byl tak nějak vyčleněnej. Moc se jim nelíbí asi ani to, že nebereme tabletky na potlačení negativních a posílení pozitivních emocí, protože na to prostě nemáme dostatek kreditů. Já bych je ale nebral, ani kdybych na ně měl. Pokaždý, když projdu nějakou bránou s čidlama na negativní emoce, tak se rozbliká a rozhouká na celý kolo a skoro nikam mě kvůli tomu nechtěj pustit, jelikož jsem prej sociálně nebezpečnej, ale mně to za to prostě stojí.

Jsem jeden z posledních lidí na týhle planetě, co nebyli počatý umělym oplozením, a jeden z posledních lidí, kterejm nebyly v děloze odstraněný všechny defekty, a tak jsem krátkozrakej po tátovi a nosim brejle se sklama tlustejma jako dno od půllitru.Můj táta kdysi ošukal nějakou děvku, no a protože si nedávali pozor, vzniknul jsem já. Nebyl jsem samozřejmě plánovaný dítě, a podle toho se ke mně moje matka i chovala, a hned jak mohla, tak se mě zbavila – jednoho dne mě prostě nechala samotnýho v supermarketu a utekla mi.

Dokouřim cigáro a jdu do baru Černý plamen. Je to jedinej bar, kde ještě nemaj protinegativní brány, ale to jen proto, že na to nemaj. Je to takovej pajzl. Ale když člověk nemá na výběr, vezme za vděk i timhle. Usedám k baru a poroučim si whisky. S mojí kartičkou neupgradovanýho dostávám samozřejmě jen nějakou hnusnou pochybnou břečku. Přisedá si ke mně nějaká diskočíča. Kouká na mě svýma velkýma očkama, zdá se, že jsem jí nějak zaujal. Podle rozšířenejch zorniček v očích vypadá na to, že bere tabletky. No, to si asi moc nepokecáme.

„Čáu, krasavče,“ povídá švitořivě.

Zvednu oči vsloup.

„No nazdar,“odpovim ve zcela opačný polaritě.

„Copak děláš zejtra večer?“ usměje se na mě.

Poprvý se na ní pořádně podívám a vidim, že má na spánku zdířku pro nabíječku – lidi s timhletim vylepšením nemusej vůbec spát, stačí jim jen se ke konci dne napojit na takovejch 15-20 minut na nabíječku a jsou zas plný energie.

„Zejtra večer...“přemejšlim „...zejtra večer budu asi fotit. Na kinofilm,“ dodám.

Diskočíča vykulí oči napůl v šoku a napůl ve zhnusení.

„Na kinofilm?!“podiví se „A próč? Proč nefotíš na digitál? Vždyť to je praktičtější přece. A od kámošky jsem slyšela, že je prej jeden takovej novej upgrade, se kterym můžeš fotit očima a pak si to hologramově promítat...“

„Praktičtější? Myslíš, že mi jde hlavně o nějakou praktičnost?“ ptám se jí.

„Nó, vždyť jo, o co jinýho by ti přece mělo jít, né?“odvětí naivně.

Tohle je další účinek tabletek. Nejen, že potlačej negativní emoce, ale společně s nima i jakýkoliv intuitivní, umělecký a metaforický schopnosti a vlastnosti přemejšlení. Těmhle lidem jde prostě čistě jen o kariéru, prachy, upgrady, tabletky, hmatatelný a praktický využití všech věcí, a jakmile s nima začnete mluvit o něčem hlubším, tak vás v lepším případě nebudou absolutně chápat, v tom horší vám daj do huby, že jako co je tim provokujete. Postrádaj veškerý city, hloubku, empatii a smysl pro něco, co je přesahuje, ale to je jim fuk, ani si to neuvědomujou.

„No, to je jedno, seš sice takovej divnej, ale líbíš se mi... A co děláš potom?“ nevzdává to diskočíča.

„Asi pujdu do lesa.“

„Na houby?“ ptá se diskočíča.

„Načerpat energii,“řeknu.

Diskočíča zas nechápavě vykulí oči.

„Ale dyť tam nejsou žádný nabíječky...a ty ani nemáš zdířku ve spánku...“jede si zase to svoje.

No jo. Rozhovor je někdy dialog, někdy dva monology. V tomhle případě dva monology.

„Hele, nezlob se, my si asi nemáme co říct,“ omlouvám se diskočíče a mizim z baru.

Dneska nějak nemám na nic náladu.

Jsem zase zpátky doma, usedám do křesla a pouštim si virtuální realitu. To je totiž jediná vychytávka, kterou si se svým platem neupragovanýho můžu dovolit. Najednou naproti mně sedí nějaká holka s tmavejma vlasama s ofinou, Japonka. Jmenuje se Mitsune. Teda, ne konkrétně ona, ale tenhle program se jmenuje Mitsune. Vlastněj ho miliony lidí a má sloužit k uspokojování potřeb svejch uživatelů, zejména těch, co jsou sami. Většina lidí jí používá jako péčko, já si ní ale vedu reciproční konverzace.

„Mitsune, zejtra jdu fotit. Na kinofilm. Protože ten dá aspoň fotce duši, na rozdíl od digitálu, to jsou jen nuly a jedničky.“

„No, já bych spíš řekla, že duši má ta fotka, do který tu duši sám dáš,“odvětí Mitsune „A hlavně – prostředníkem mezi mozkem a rukou musí bejt srdce. Vždycky. Všechno, co děláš, musí projít obouma branama,“ dodá.

Na to, že je umělá inteligence, je docela přirozeně moudrá. Nikoho jinýho kromě ní vlastně nemám. Jasně, znám ještě pár lidí, který si taky nemůžou a nechtěj dovolit tabletky nebo upgrady, ale já se jim úmyslně vyhejbám. Nechci si nikoho příliš pustit k tělu, protože to je pro mě nebezpečný. Je to jako když se alkoholik léčí od závislosti na chlastu – nesmí si dát ani kapku, nebo do toho spadne znova – a já se stranim lidí, protože se bojim, že bych k nim přilnul. Ještě chvíli kecám s Mitsune, pak jí vypnu a jdu spát.