|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Posmrtný život Josefa Krále
Když zemřel, tak první co ho napadlo, byla myšlenka na jeho budoucnost. Co bude dělat? Teprve mu docházelo, že umřel a žádná budoucnost není. Odžil si své a natáhl bačkory. Jenže on stále vnímá. Vlastně jen na chvilku zavřel oči. Pamatoval si, že dostal infarkt. Alespoň to říkal doktor, když se Josefova duše vznášela vzhůru. Žádný tunel, andělíčci, vzpomínky na celý život. Ne, on se vznášel nad svým tělem, pak zavřel oči a najednou šup a už byl v nebi.
Stál na okraji hustého bílého mraku a před sebou měl frontu lidí. Kdesi v dálce stála zlatá brána a nějaký chlápek asi vybíral vstupné.
„Co tam tak dlouho dělaj, do háje?!“ vztekal se chlápek před ním.
Měl pleš a bylo skrz něj vidět. Zamřel násilnou smrtí. Někdo mu do břicha vystřílel krásnou díru.
„To je doba. Takový velký podnik jako nebe a oni mají jen jednoho pokladního,“ přidala se k všeobecně blbé náladě paní o berlích.
Umřeli a to právě před chvílí, tak se Josef Král ani nedivil jejich nervozitě. Chtěli asi zahučet do pohodlných nebeských postelí a odpočívat navěky. V myšlenkách si řekl celé své jméno. Přišlo mu to vzdálené. Nyní už byl někdo jiný. Mrtvola.
Ani si neuvědomil, že se hlasitě zasmál.
„Čemu se smějete, pane?“ zeptal se slabý hlásek.
Patřil malému chlapci, co stál u velkého muže za ním. Nejspíš šlo o syna a otce. Oba vypadali špatně, jako po nějaké nehodě.
„Už ničemu chlapče, už ničemu,“ povzdechl si Josef, protože pohled na dítě v nebi mu připomínal, jak je smrt nespravedlivá.
„Tak a dost!“ ozval se hřmotný hlas.
Mladík, v bílém kvádru, ze kterých bizarně vyrůstala křídla, si stoupl na stůl, na kterém prodával vstupenky do nebe. Mluvil naštvaně do megafonu.
„Dneska vás zemřelo opravdu hodně a mně za chvilku končí šichta. Kolega má zpoždění, ale mám pro vás návrh.“
„No to je dost! Měli byste otevřít druhou pokladnu!“ křičela směrem k fešáckému andělovi paní o berlích.
„Uděláme to starým klasickým způsobem, hehe.“
Josef i ostatní znervózněli. Vůbec netušil, co má očekávat.
„Obsloužím vás všechny najednou. Tak hodně štěstí,“ řekl do megafonu, pak jej položil na stůl pod sebe a následně třikrát tleskl.
Josef se nestačil ani leknout a najednou padal. Viděl podlahu, ale nedopadl na ni, protože se v ní otevřel poklop a tak pokračoval v nevyžádaném pádu. Tak se opakovalo ještě několik podlah, když se jedna neotevřela a on na ni spadl. Nebolelo to, jen slyšel, jak jeho tělo udělalo zvuk, jako když pustíte z letadla pytel brambor a on dopadne na betonovou silnici. Šílená rána.
Kolem něj padali další a další lidi. Někteří dopadli kousek od něj, jiným se podlaha otevřela a tak padali dále hlouběji kamsi, do neznáma.
Před ním se rozléhal nekonečný černý prostor, skrz nějž vedla silnice. Osvětlovalo ji, kdo ví co, a v prázdném prostoru ji udržovaly nejspíš nadpřirozené síly. Ale je koneckonců mrtvý a tak by o tom neměl přemýšlet, říkal si Josef. Lidé, kteří s ním dopadli, už šli vpřed a on je následoval. Slyšel šepot. To nešeptali ti lidé, ale zvuk šel z prostoru kolem silnice. Pocítil strach, jenže byl absurdní. Však už byl mrtvý, co by se mu mohlo stát horšího? A pak se z temnoty vynořilo několik obřích postav se svalnatými těly a rohy na hlavách. Celí rudí, jak dresy Manchesteru United, oblíbeného Josefova týmu.
„Rudí ďáblové útočí!“ zakřičel kdosi a nebožáci, kteří šli u kraje vozovky, byli nemilosrdně zabiti. Někteří zatlučeni obřími pěstmi do silnice, jiní chyceni a přetrženi vejpůl.
Josef utíkal. Ďábelská genocida nebrala konce a asfalt se barvil krví. Běžel a cítil smrdutý dech ďáblů. Několikrát ho minula obří pěst jen o desítky centimetrů. A potom se jak v americkým bijáku stal zázrak. Zezadu se přiblížilo auto.
Otevřely se dveře spolujezdce a řidič křikl: „Nasedej! No tak naskoč!“
Josef skočil a najednou seděl připoután vedle týpka, který mu někoho připomínal.
„Neznáme se?“
„Ale jo,“ řekl týpek a pořádně dupl na plyn.
Byl to mladej cápek a Josef ho neustále sledoval. Znal ho.
„Co blbneš?“
„Přeci si měl vždycky rád rychlou jízdu, ne?“
V ten moment Josefovi bliklo. To byl týpek, kterého jednou naboural. Jel na dálnici příliš rychle. Spěchal, spěchal, a když předjížděl, nezvládl to a naboural právě tohodle chlápka. Měl několik zlomenin a především nikdy nepřestal kulhat. Josef už potom za volant nikdy nesedl.
Týpek ještě přidal, ďáblové nestíhali a pak strhl volant mimo silnici. I když padali neprostorem, stále drtil pedál a příšerně se smál.
Pak otevřel dvěře a Josefovi řekl: „Tak se měj pěkně…v pekle!“
2.
Najednou zmizelo auto a on padal sám temnotou.
„Nééééé,“ křičel jak všichni lidé, kteří takto někdy padali. Poté ho zachytila síť. Pavoučí. A on se znovu rozkřičel. Hned čtyři obří pavouci se k němu blížili a on měl pocit, že by stokrát radši přikládal pod kotle v pekle, než prožíval tohle.
Někdo tleskl.
Pavouci zmizeli. Seděl v tmavé místnosti. Osvětlovala ji jen žárovka nad ním. Neviděl stěny, ale na hranici světla stáli lidé. Byl obklíčen.
Přiblížili se a spatřil jejich tváře.
„Pamatuješ si mě?“ zeptala se žena s mateřským znaménkem na tváři.
Dle něj ji poznal.
„Ano, ty jsi Dlouhá.“
„Pamatuješ. Aby ne, když jsi mě na škole šikanoval!“
„Cože?“
„Smál ses mi, že jsem tlustá. Víš, jak mi bylo?!“ křičela na něj a očima propichovala jak démon.
„Ale ne. Byla to klukovina. Bylo mi sedm!“
„A co když ses na mě vykašlal? Co? Chtěl jsem jen půjčit, abych zaplatil nájem, než najdu novou práci,“ nadával mladý muž. Poznával v něm svého bývalého nejlepšího kamaráda. Nepůjčil mu deset tisíc a tím přátelství skončilo.
„Já ty peníze ale neměl. Nebo měl, ale musel jsem se postarat o děti, kruci!“
Další a další tváře. Všechny je znal.
„Přejels mi psa!“
„Nechals mě!“
„Jen sis užil a už ses neozval!“
Točila se mu hlava. Slyšel jejich hlasy přímo uvnitř hlavy.
„Já vím, já vím. Omlouvám se!“ říkal zoufale.
„Pomluvil si mě!“
„Lhal jsi!“
„Omlouvám se! Omlouvám se!“ řval z plna hrdla a přál si, aby to skončilo.
Nadávali mu, stěžovali si a vyčítali.
„Tak už mi odpusťte. Vždyť jsem taky jenom člověk!“ řekl a hlasy najednou utichli a lidé zmizeli.
Místo toho se ze tmy zjevila obrovská ruka, která ho chytla a nesla vzhůru. Křičel, ale zbytečně. Skrze tmu ho ruka nesla stále výš, a pak najednou pustila.
Dopadl měkce na trávníku.
Odněkud ze shora se ozvalo: „Level two.“
Zakroutil hlavou a rozhlédl se. Už nebyla taková tma, ale ještě ani nesvítalo.
Měl už po krk toho pronásledování lidmi, co ho nesnášejí. Útěku před smrtí. Přitom už po smrti je, tak proč nemůže mít klid?
Tráva byla zelená a čerstvá. Příjemná na oči. Skákali po ní krotcí zajíci, kteří by se klidně nechali chytit, kdyby chtěl.
„Sněz mě,“ prosil jeden z nich.
„Co prosím?“ nechápal a připadal si jak na drogách.
„Mě také sněz. Jen si dej,“ řekla kráva a hodila po něm čerstvý steak, který vyňala ze svého těla.
„Děkuju, kravko, je vážně skvělý,“ řekl a jedl. Z trávy k němu vyrostl talíř s hranolky a napršelo trochu tatarky. Měl se prima. Vždycky si přál v klidu si sednout, dát si nějaké dobré jídlo a relaxovat. Ještě by to chtělo…
„Ahoj,“ ozvalo se najednou.
Příjemný, lehce vyzývavý hlas. Pár metrů od něj se zhmotnila nádherná dívka. Štíhlá pevná postava, prsa tvarovaná dle návodu samotného boha erotiky a dlouhé kaštanové vlasy až k zadečku. Neměla na sobě nic.
„No ahoj,“ řekl nadšeně.
„Chceš mě?“
„Jasně, už jsem dojedl,“ řekl a všiml si, že zvířátka jsou již pryč a vedle něj se zjevila velká, opravdu velká postel.
„A co dát trojku?“ zeptala se další dívka, která už na posteli ležela. Černovlasá kráska se zelenýma očima. Na sobě měla jen podvazkový pás a punčochy.
Dívka s kaštanovými vlasy si k ní lehla a začala se s černovláskou hladit a líbat.
„Na co čekáš? Přidáš se k nám?“
S radostí se k nim přidal a byl překvapen, že i po smrti může být tak vzrušený. Dvě krásné dívky se o něj staraly a on si vychutnával rozkoš.
„Tomu říkám posmrtná odměna. To je pravé nebe,“ říkal si pro sebe a pak zaslechl volání o pomoc. Někde z dálky zoufalý hlas prosil o záchranu. Měl opustit postelové bojiště se dvěma kráskami nebo se věnovat milování dál?
„Kampak? Přeci nás tu nenecháš samotné?“ podivovala se jedna z dívek, když se zvedl z postele.
„Někdo potřebuje pomoc. Třeba dítě. Až to vyřeším, vrátím se.“
„Ale my už tu nebudeme.“
Pokrčil rameny a spěchal za hlasem. Před ním se vynořila mohutná hora a spatřil vchod do jeskyně. Nářek vycházel přímo z ní. Jenže před jeskyní stál drak. Měl šest hlav a vypadal jak kříženec Tyrannosaura Rexe, draka Šmaka a byl celý ze zlata.
3.
„Do prdele, jak ho mám jako zabít?“
„Co třeba tímhle?“ ozval se hlas vedle něj.
Stál tam chlapík ve smokingu a s obličejem Jeana Claude Van Dammea. Byl to jeho oblíbený akční herec a tak se domníval, že si z něho vlastní mysl utahuje. Jean Claude držel tác a na něm ležela ohromná palebná zbraň.
„Je to kulomet a granátomet v jednom. Obsahuje také vrhač nožů, kuši s výbušnými šípy a kapsle s jedem.“
„A jak to mám použít?“
„Prostě to do něj všechno nasyp!“
Vzal zbraň a namířil na draka, který si ho už všiml a chystal se vzlétnout. Zvíře otevřelo tlamu, ze které vyšlehl ohromný plamen, ale drak byl zatím ještě dost daleko. Běžel k drakovi, křičel a začal mačkat všechny spouště. Sotva zbraň udržel, ale náboje, granáty, nože, výbušné šipky a kapsle s jedem dělaly svou práci skvěle. Drak neměl šanci a padl v krutých bolestech. Zbyla z něho velká hrouda uzeného masa. Josef však zamířil za voláním o pomoc.
V jeskyni byla svázaná princezna. Jaké bylo jeho překvapení, když se jí podíval do obličeje.
„Dano?“
„Ano, lásko, to jsem já,“ řekla žena, která byla po třicet let jeho manželkou. V dobrém i zlém. A že on byl někdy hodně zlý. Měl rád ženy a často ji trápil svými zálety. Když zemřela, uvědomil si, že ztratil vše, co měl a čeho si neuměl vážit.
„Jak to? Kde se tu bereš? Jsi už deset let po smrti,“ divil se a hleděl do tváře své Dany.
Vypadala na třicet. V těch letech jí to slušelo nejvíc.
„Čekám tu na tebe. Až mě osvobodíš. A já věděla, že přijdeš. I kdyby se kolem tebe motalo třeba deset ženských.“
Milovala ho. Bezmezně a on by dal cokoliv, aby s ní mohl žít znovu. Objali se.
„Děkuji, lásko, teď už můžu konečně nahoru. Počkám tam na tebe anebo ne tam, ale zase jinde,“ řekla a rozplynula se ve světlo a během okamžiku byla pryč.
Stál v tmavé jeskyni a po chvilce i zhasly louče, které byly u vchodu. Zůstal v naprosté tmě a bylo mu to jedno. Proč už dávno není konec? Je mrtvý, tak co po něm kdo ještě chce? Ať ho šoupnou klidně do pekla nebo kamkoliv.
Před ním se rozsvítilo. Světlo odnikud. V pruhu světla stál člověk v kápi. Nebo alespoň si myslel, že jde o člověka.
„Tak ty už chceš konec?“ zeptal se chraplavým hlasem kdosi v kápi.
„Jo. Jsem mrtvola. Chci odpočinek.“
Ten někdo se zasmál.
„Mrtvola. Hm, hezky o sobě uvažuješ. Ale udělal jsi na mě dojem. Úspěšně jsi prošel zkouškou svých špatných skutků, ukázal jsi, že se vzdáš i slasti, abys pomohl někomu v nouzi a pochopil jsi, že to hezké jsi v životě měl, ale možná sis toho… tedy jí nevážil. Došel jsi osvícení.“
„Mluvíte jak nějaký buddhista.“
„Haha, nene, buddhista fakt ne. Jsem bezpartijní.“
„Tak co bude?“
„Ještě bys měl projít nějaké události ze své dospělosti a dětství. Tak to obvykle bývá, když umřeš. Ale ty jsi to pěkně vzal oklikou a uvědomil sis to důležité dřív. Tak já tě pustím. Támhle je výtah,“ ukázal chlápek v kápi nalevo a tam ze tmy přijel výtah. Osvětlená kabina v temném okolí vypadala skoro strašidelně.
„Tak si nastup, ale na jedno pamatuj.“
„Na co?“
„Zastaví se, až zjistíš, jaký je pravý účel toho, co jsi musel podstoupit.“
„Aha. Hele, tak já si to ještě rozm…“
Nestihl dopovědět, protože ten v kápi udělal prudký pohyb rukou, nejspíš kouzlo a on se najednou ocitl v kabině výtahu, který začal stoupat výš. Ještě slyšel, jak se ten chlápek směje. Nebo posmívá?
Co po něm chtěl? Aby pochopil pravý účel toho, co podstoupil. Prostě umřel, a protože jsou v nebi líní pokladní, musel projít peklem, aby jeho duše prokázala, kam patří. Je to tak? Výtah stoupal velkou rychlostí a z kabiny viděl jen nekonečný tok různobarevného světla. Sedl si do rohu kabiny a vzpomínal. Na dětství, školu, dospívání, první lásky, maturitu, zaměstnání, manželství, na Danu, na děti. Myšlenky plynuly rychlostí výtahu, který stoupal snad až do vesmíru. Proběhl mu před očima celý život.
„Je konec,“ řekl nahlas a pokračoval v monologu: „Jaký má účel si připomínat, co jsem v životě prožil? Proč znovu procházet to, co jsem zkazil a komu jsem ublížil?“
A pak to pochopil. Nad hlavou se mu rozsvítila žárovka. Roztomilý detail, pomyslel si. Bylo to zjevné. Není důležité procházet svůj dosavadní život, abyste mohli jít do nebe. Je důležité si ho připomenout, poučit se, abyste byli lepší lidé v novém životě.
Výtah zpomaloval, až po několika vteřinách zastavil. Ozvalo se tradiční cinknutí a dveře se otevřely. Zapomněl, jak se jmenuje. Karel? Jiří? Honza? Bylo to jedno, protože to jméno se stalo minulostí. Vykročil vpřed. Dával si pozor, aby pravou nohou.
|
|
|