Systémy

V práci máme dva elektronické systémy docházky. Jeden systém je ten funkční, ale někdy nefunkční, blbnou v něm někdy hodiny. Druhý systém je pro potenciální kontrolu prvního systému a na rozdíl od prvního je denně aktualizovaný, člověk hned vidí, kdy přišel. Pak ještě ručně vypisujeme tabulky příchodů, odchodů a obědových pauz do Excelu a koncem měsíce to posíláme šéfovi a šéf na účtárnu. Účetní přepisují ručně naše příchody a odchody z databáze do databáze a porovnávají to s námi vyplněnými excelovskými tabulkami, jestli nechybí nějaké vteřiny. Ke každému člověku se archivuje i obsáhlá papírová databáze příchodů a odchodů.

Teď přibyl další systém. Budeme se do něj hlásit přes internetový prohlížeč (čtyřikrát denně); příchod, pauza, konec pauzy, odchod. A tento systém by měl pak nahradit první systém. Pauza na oběd je 48 minut. Vzhledem k preciznímu a zároveň komplikovanému docházkovému systému začínají v práci vznikat neologismy: „podčasy“, „předčasy“, „počasy“ a „začasy“.

To je ale asi to poslední, co by mi výrazněji vadilo. Není to až tak o systému, ale o lidech. Jenže s lidma je to většinou všude docela stejné. Takže to je v podstatě jedno. Horší je, že tu máme posraný záchody, asi nám tam choděj holky.

„Jsou posraný záchody,“ telepaticky navázal grafik.

„Jsou posraný od tebe,“ namítl jsem.

„Prostě chci chodit na čistý,“ hodil téma do outu grafik.

Dialog s grafikem, který stejně již dávno skončil, přerušilo nějaké zvláštní hučení.

„Nevibruje ti tam něco?“ zeptal jsem se koordinátorky.

„A nemáš nějakou negativní energii Honzo?! To hučí nad tebou!“ skočila do toho druhá kolegyně (ezoterička) a ukázala na mě svým ukazovákem s deseti prsteny, dvaceti náramky a nilským křížem života.

„Za ty tři roky, co tu jsem, to máš teda docela dobrý postřeh,“ opáčil jsem.

Pak jsem odešel z místnosti a přestalo to hned hučet. Šéf říkal, že mi asi dá (placené) volno, aby to nehučelo. Pak jsem ale přišel z kuchyně a už to nehučelo, tak druhá kolegyně říkala, jestli mi nedošly baterky. Tak jsem jí řek, že mi došly už před pěti lety. Na stůl jsem pak rozlil kafe a začal jsem to nedbale utírat ubrouskem.

„To musíte namokro, to bude lepit!“ vyjekla uklízečka s hadrem, co se mi nečekaně objevila za zády.

„To je dobře, aspoň bude Honza držet u stolu,“ přidal svůj příspěvek do diskuse šéf. No, pořád někam z kanceláře odcházím, jinak to nejde.

„Já jsem hlava děravá...“ zamyslela se uklízečka.

„Kdyby hlava,“ poznamenal jsem nezaujatě, zase jsem si dělal na monitoru svoje a dodal jsem, že potřebuje asi revizi komínu, aby neměla syndrom vyhoření. Kolega jí k tomu ještě řekl, že má na autě jmenovku (velký znak Renault).

„Jakou jmenovku?! To si zase děláte nějakou blbou srandu, vy grafici jste do jednoho magoři!“

„Já nejsem grafik, ale texař,“ asertivně jsem se ohradil.

„To je jedno, ale pracujete na grafice,“ dokončila uklízečka svou argumentaci.

Pomyslel jsem si, že na tom vlastně něco bude.

Na kávovar v kuchyňce si prej včera v noci sedla myš a vysrala se na linku. Se to tu rozebíralo, tak jsem řek, že jestli si píchla příchod a že vyjádřila konstruktivně svůj názor a že je to myš činu.

Oddělení „Grafika“, kde pracuju, je nejneoblíbenější. Já jsem nejneoblíbenější z tohoto oddělení. Každopádně tahle budova mě má ráda. Kdykoli přijdu do kuchyňky, hraje tam metal.