Talíř lidského cítění
zdobený máslovým sluncem
s příchutí skořice
vždyť všichni jsme jedli
krupičnou kaši
a ta moje byla
obzvlášť hrudkatá.
Mé děti soutěžily
kdo vyloví největší hroudu
krupice. I z toho se skládají
dětská vítězství, matčiny zdravice.
Vždycky jsem byla
almara plná tolerance
dodnes do ní mé děti házejí
všechny své průšvihy, problémy.
A pak lehounce potichu spláchneme
ať nerušíme sousedy.
Ale která matka si vychová
tak tolerantní dítě
že už jako tříleté
vyžaduje v kaši hrudky
a maminku klouzající se
po loužích, a skákající
„raz, dva, tři: Je jaro!!!!!“
i to nejmladší výskalo v kočárku
a zvedalo na „tři“ těžký zadeček
„jajo, jajoooóóó.“ A vnučka
ten moulíček ťulilundum
prý podupává nožkou
po babičce, když se raduje.
Talíře mělké, hluboké
ten otřískaný, ten se zlatem
a všichni spásáme
z té kolektivní kaše
z té lásky sulcovité
skořicové, máslové
sladké, někdy i sladké.
|