Elliot se díval z okna panelákového bytu na zachmuřenou ulici. Byl leden, sice beze sněhu, ale mrzlo tak, až bylo okno celé opocené a mezerami v těsnění pronikal do bytu chladný vichr. Elliot sledoval lidi procházející na chodníku, a ačkoliv bydlel v přízemí, připadal si od nich vnitřně hrozně vzdálený. Nebyl jeden z těch, co sledují lidi a představují si přitom, co za člověka asi onen anonymní chodec je a jaký je jeho příběh; alespoň ne v tuhle chvíli. Elliot už 5 let totiž neopustil práh svého bytu a vzdálil se od lidí tak moc, že kdyby s ním někdo z těchhle chodců chtěl promluvit, tak snad už ani nebude vědět, jak se to dělá. A tak pozoroval lidi jen tak ze cviku, aby si připomněl, co vlastně jsou zač – jako když se koukáte na přírodopisné dokumenty o zvířatech.

Jeho pohled sklouzl na starou ženu, která se zastavila uprostřed cesty. Nejdřív to vypadalo, jako kdyby náhle zapomněla, a běžný pozorovatel by to možná neodlišil od projevu stařecké demence. Elliot jakožto bystrý pozorovatel však poznal, že se jedná o něco úplně jiného. Stařenka se po zastavení rozhlížela kolem sebe, jako kdyby nejen nevěděla, kam jde, ale ani nepoznávala prostor, ve kterém se nachází, a dokonce ani věci, které tento prostor obsahuje. Zvědavý pohled jí ulpěl na pouliční lampě. Přišla k ní blíž a postupně se všemi smysly snažila ji prozkoumat – v jeden moment ji dokonce i olízla. To už se za ní však začali otáčet lidé. Najednou její pohled ustrnul na Elliotovi – stařenčiny oči mu připadaly zvláštně neživé, jako by se na něj dívala prázdná skořápka. Nedívala se na něj ale příliš dlouho, protože se k ní začali shlukovat lidé a ptali se jí, jestli jí mohou nějak pomoci, a nakonec ji někam odváděli. To ale ještě nevěděli, že přiblížit se k této stařence byla jejich osudová chyba.

Elliota tato nevšední situace nahlodala a na zvláštní stařenku s prázdnýma očima musel myslet až do večera, kdy v televizi dávali zprávy. V nich bylo uvedeno, že se tento den v několika státech na světě vyskytlo překvapivé množství lidí, kteří se zčistajasna zastavili na ulici, jako by nevěděli, kam mají namířeno, a nejen to – tihle lidé neuměli mluvit, všechno v okolí pro ně bylo jako nové, a jediné, na co dokázali nějak reagovat, byly bezprostřední podněty. Ve zprávách také bylo řečeno, že nemoc se sice na první pohled tváří jako Alzheimerova choroba, ale není – prý máme co do činění s nějakou doposud neprozkoumanou chorobou.

Následující dny pro Elliota probíhaly stejně jako ty předchozí. Jediné co se změnilo, bylo akorát to, že na ulici vídal víc lidí se stejnými projevy, jako měla ta stará žena. Když pak jednoho dne sledoval zprávy, dozvěděl se, že za těmito stavy stojí nějaký nový, doposud neprozkoumaný virus, který nevypadá jako nic, s čímž se vědci zatím setkali. Byla vyhlášena celosvětová pandemie a zákaz volného pohybu, byly uzavřeny školy, obchody a úřady.

Když se pak Elliot jako obvykle díval ze svého okna, uviděl venku jen pár lidí v ochranném obleku a s respirátory, o nějakou dobu později už neuviděl skoro nikoho. Zkoušel si objednat nějaké jídlo přes rozvoz, jako to vždycky dělával, ale internetové servery nefungovaly a telefon mu nikdo nebral. Elliota napadlo, že to je zvláštní, ale zatím se nijak neznepokojoval, protože měl doma hojné zásoby jídla a vody.

Nevěděl, jaké má ve skutečnosti štěstí, když se stal takovým poustevníkem. Zemi totiž zachvátil vskutku neobvyklý virus. Ten zasahoval všechny bez rozdílu věku i pohlaví, fyzické kondice a imunity. „Jediné“, co způsobil, bylo to, že člověk, který tento virus chytil, ztratil veškerou paměť – krátkodobou i dlouhodobou. I tak měl ale obrovské dopady. Z těchto nakažených se tak staly chodící těla bez paměti a možná by se dalo říct, že i bez duše. Když selže mysl, není to zas taková tragédie, ale když se vytratí paměť, co pak z člověka zbývá? A protože si nic nepamatovali, nebyli schopni ani plánovat, protože i to se odvozuje od minulých zkušeností. Po Zemi v tu chvíli chodily miliardy zmatených těl, uvězněných v přítomnosti. Zažívat přítomnost vždy jen na chvilku může být očišťující, ale mít jen ji a zažívat zas a znova každý okamžik oddělený od toho druhého, nemít minulost a neřešit budoucnost, to je cesta do záhuby. Tísnivá přítomnost se zahnízdila v organismu každého člověka na zemi kromě Elliota. Kdyby měl Elliot možnost vidět oči všech těchto nemocných, co by v nich viděl? Lidé sice neměli žádná traumata z minulosti, ani úzkosti z budoucnosti, přesto ale šťastně nevypadali. Zdálo se, jako by nevěděli, kdo jsou, něco hledali, ale nevěděli co, nechápavě se rozhlíželi po okolí a snažili se najít nějakou – jakoukoliv – souvztažnost sebe s okolím, ale vůbec jim to nešlo. Jediné, co následovali, byly instinkty, jediné, na co reagovali, byly bezprostřední podněty. Byli uvrženi do toho nejhoršího žaláře a tím byl přítomný okamžik, který se opakoval zas a znova bez jakékoliv návaznosti na ten předchozí a budoucí.

Elliot se dívá ven ze svého okna, občas někoho zahlédne. Každý ale vypadá zmateně a vystrašeně zároveň. I když měl dříve pochyby, teď si oproti ostatním připadá více opravdově než kdy předtím.