|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bylo, nebylo, žila jedna malá čarodějnice uprostřed velikého bludiště z kamení a tmy. Na každém kameni seděl dráb a mrskal bičem. Svištělo to bludištěm jako hudba a stejně tak to i z bludiště odcházelo nahoru, vysoko do oblak. Na každém obláčku seděla jedna z melodií a Slunce si ji zpívalo sotva ráno vyšlo. Čarodějnice si tu hudbu dokázala zamilovat a uvěřila, že takhle vypadá štěstí, že má v ruce bič a sedí uprostřed tmy na studeném kameni. Dělala všechno proto, aby byli šťastní všichni, kdo sem zabloudili a hlavně ti, co se v bludišti narodili. Zpívala si a smála se, mnoho let si byla jistá, že není nic krásnějšího, až jednou uprostřed nejchladnějšího měsíce v roce, kdy se na kamenech usadil led a nastalo hluboké ticho, protože i drábům byla zima a biče nesvištěly vzduchem, malá čarodějnice vylezla na jeden z kamenů a uviděla duhu. Tolik barev najednou, polekala se a současně také zachvěla touhou. Toužila se dotknout všech barev najednou. Vtom se ozvala hudba, tak jiná, než znala. Slyšela v ní slova. Nemohla nic jiného, než jít za tou melodií a písní a duhou. Nechala napospas všechno a všechny uprostřed tmy a zimy v bludišti svého předchozího života. Věděla, že je to správné, že jinou možnost ani nemá. Buď jít a poznat světlo a hudbu, a nebo zůstat a jen snít o životě v duze. Otáčela se neustále, slzy jí stékaly po tváři jako jediný nepřetržitý proud, hřál a chladil, připomínal, že jistota zůstala uprostřed bludiště. Natáhla ruce k nebi, zachytla kousek duhy, žlutou a modrou, umotala z nich provázek a hodila do bludiště pro ty, co budou hledat nové cesty. Setřela další várku slz s přáním, aby s cestou našli i ji, malou vyděšenou čarodějnici.
Putovala dál a duha se za ní točila jako slunečnice za sluncem, zvědaví byli všichni, kdo ji viděli odvážně kráčet k hudbě uprostřed nového světa.
Zahlédla ho z dálky, byl ozářený slunečními paprsky, oči jako studánky, pramínky vlasů mu splývaly na ramena a paže, které ji uchvátily, všechno utopené v krásné melodii volalo, zachraň mě a ona, která sama potřebovala zachránit, šla a obejmula ho, se vším, i s písní. Noty je oba lechtaly po tvářích a prstech, kytara lehce sjela do trávy a najednou zůstali jen oni dva v objetí slunečních paprsků a svém.
Duha zmizela. Teď ji mají v sobě ona a on, navěky jsou pro sebe mostem odtamtud k sobě.
|
|
|
