|
|
|
Byli jsme trochu beatničtí Autor: ouvej (Občasný) - publikováno 24.4.2003 (11:44:34), v časopise 22.5.2003
|
| |
Ve mně dýchají
šedesátá léta
tak lehounce se mě
jenom dotkla
trochu beatničtí
jsme byli
když ještě voněla
ta doba
všude kolem nás.
Ten kluk
který tak překrásně
recitoval
Blues pro bláznivou holku
dal jiné dívce růži
za předlouhý stvol
si ji nesla, ale to já
přece byla bláznivá.
A noci jinak voněly
tak často jsem plakala
tak často jsem se smála
a věděla jsem, věděla
že jsem živá. A světlům města
figurínám ve výkladech
neónům zářícím v loužích
jsem byla vydaná na pospas.
Okouzlená, ztracená.
A když jsi řekl
že jsem překrásná
proč nevěřit?
Vždyť pravda létala
všude kolem nás.
Natahovala jsem v dešti
své nahé paže k nebi
pleť hebká, napjatá
voňavá, vlhká
a vykřikovala:
Já jsem mladá.
Nešetřila jsem
slova, gesta.
Rozmařilá.
Mám jich na stovky let.
Uhelné doly nevyčerpané
jsem přece byla já.
Navěky jsem mohla
hořet a zahřívat.
A celý svět byl
bohémský Montmartre
a i ti, kterým už bylo
dávno šedesát
byli zamilovaní
a ve vaně si žíly řezali
pro tu lásku
když konečně přišla.
Láska, jóó, láska.
A někde v zároží
toho domu, kde někdo
pro lásku umíral
jsi mě objímal
a pod oknem mi hrál
vášnivý jazz. Jak ta noc
lkala a vzlykala.
Prý na tom našem
sídlišti počestném
dvě hodiny v noci
nejsou vhodný čas.
Pro nic, natož pro lásku.
Pchááá.
Maminka, ta tenkrát
na mě hadím stylem
tiše syčela
„Co jsem to z tebe
vychovala?“, to aby sousedé
za japonskými paravány
neslyšeli lidský hlas.
Pravda, svět dospělých
byl tenkrát samá šifra
nepochopitelná, muří nohy
v písečných miskách.
Vždycky jsem byla
tak těžká, tak závažná
těžkooděnec
v plné výstroji
kůň se pod mou tíhou
prohýbal
a nechtěl létat
jen v obrazech
a hudbě
a básních
básních hlavně
jsem se vznášela.
Tenkrát
když všude kolem voněla
ta šedesátá léta.
|
|
|