VÍTR
V HODINÁCH
Do
sebe vcházím napůl,
vždy
na půl nebo v celou,
a
na pult platím řečmi,
že
celou je mi čas jen napůl.
Kdysi
jsem býval jako list,
čistý
a tichý, jsem si jist,
co
odvál čas, již nechci číst,
mou
celou času šustí listí.
Na
každý pád snad mohlo se zdát,
že
čas mi mými listy dával mat,
když
vše napsané již stejně nešlo znát,
celý
jsem pod pult tou tíhou spad‘.
Jak
Evu had ovinul mne chlad,
byla
to pře v předem neznámé hře,
mizející
stín na tající kře,
všechny
mé řeči stejně skončily v křeči;
jak
voda na mlýn to mělo spád,
co
chtělo se, to vše smělo se stát,
co
chtělo, vše samo mělo zkrat,
v cele
mé cely se na roky celé zastavil čas.
Už
nešlo bdít, už nešlo spát,
už
nešlo jít, už nešlo stát,
o
překot to vše vzalo cvrkot,
že
jsem to já jen trochu hrklo,
z pultu
bral jsem klíč svých řečí
a
spěchal navrch být zas něčí,
nečas
hodin hodit v tlamu času
a
jít dál.