Domy se chtějí přitulit, otevírám náruč, na prahu stojí jeden, plný nejopuštěnějších obyvatel, a co já?! Vzápětí potlačím výkřik u domu s nejbohatšími, přijmi vše bez rozdílu vnitřní hlas, podléhám sobě, všem, světu, do náruče se choulí další a další stavby, všechny touží být objímány, líbány, vychází z nich záře, každá rozpíná mysl intenzitou, barvou, směrem vývoje. Zjišťuji, že žádná nechce jít dopředu, mají strach z výšin a propastí, mají vyděšené oči a na jejich dně otázku: co s námi bude? Snažím se je konejšit, ale cosi se zadrhne, strach se mění v hrůzu, a najednou jsou pryč.
Zdvihá se vítr, třaskavým smíchem přechází ve vichřici, mám její vášeň, navzájem se uklidňujeme, ona mě ze svých výšin snáší doprostřed liduprázdné ulice a loučí se. Vytahuji oheň, hraji s ním na schovávanou a fouknutím posílám na rohy dalších ulic. Z dálky s vděkem registruji jeho oči děkující za oživení.
Kráčím dále. Liduprázdná ulice povzbuzuje svým Já, najednou slyším zvuky velkoměsta, k uším doléhá cinkot tramvají, hádky na chodníku, vzrušená jednání o nejrůznější toky peněz, snahy o zobrazení krás a ošklivostí v jedné kapce pohledu. Spatřím postavy tisknoucí se k zemi, jak jim ona dává sílu k znovunadechnutí, jiné vstávají bez pokory, země je nerozlišuje. Vtom mě kdosi poklepá na pravé rameno, na levé, otočím se, spatřím dvojici, která mi zkroutí ruce, odvádí, vytrhnu se, běžím zpět, všechny ulice mě rozzářeně vítají. Nejvíce krásná, záhadná, měnící se dotykem v nevzhlednou. Na mé přání toto několikrát zopakuje.
|
