|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Začíná to cestováním po moři, kde se nabízejí přírodně bohaté ostrovy a ostrůvky. Každý z nás má na výběr, kam se úspěšně vydat a usídlit. Vybírám si jedno nádherné bydlení v konstelaci s malebnou přírodou.
Dokonce zde poznávám svou věrnou ženu, kterou velmi miluji. Bydlíme v jednom domě, jenž má balkón s výhledem na "divadelní" náměstí.
Všechno se daří, a já prožívám svůj vytoužený volný čas se zdejší přírodou. Miluji a jsem milován.
Nastává však kritický okamžik, neboť mám svůj kostrbatý projev ve španělštině z našeho balkónu k lidem na "divadelním" náměstí.
Nedaří se mi mluvit suverénně, pletou se mi do toho italská slovíčka. Dost se cítím trapně, raději bych své řečnické vystoupení odvolal.
Všechno mé je místními příznivě přijato, i když jsem na balkóně neměl příliš suverénních řečí. Ty řeči byly totiž o místní nádherné přírodě a nádherném životě i ohleduplné době.
Najednou mě nějaká loď veze zpátky do České republiky, všechen zeměpis úplně popletený - např. řeka Vltava již protéká Otrokovicemi, a tak se chci dostat na druhý břeh.
Vezou se s námi dobrodruhy zážitky a věci osobní, které najednou míří do Husova sboru v Náchodě, v němž se shromažďuje diakonie pro skutečně potřebné.
Pomáhám tedy jedné záslužné neziskové organizaci vyložit "hřivny" vlastního díla.
Jde to však pomalu, a já se cítím trapně, zároveň už smířeně, že se mé životní dobrodružství, paměti a výtvory dostávají rovnou do diakonie v Královéhradeckém kraji.
Všechno naše může býti nejen pomíjivé, ale posloužit též potřebným i následujícím generacím pro poučení, pobavení a líčení vlastních životních cest, osudů i trapasů.
Václav Kovalčík, Zlín
|
|
|
