Do módy jdou staré fláky, jak v hudbě, tak i ve filmu. Proč ne? Sázet na staré věci se vyplácí. Nové věci nejsou moderní, protože existuje riziko, že se na nich dá prodělat. Po velkém oscarovém úspěchu Moulin Rouge je logické nasadit do distribuce film, který bude přinejmenším stejně tak úspěšný. A komu v Hollywoodu vadí dalších pár vydělaných milionů? Určitě málokomu -

   I když je nově uvedený muzikál, v hlavní roli s Catherinou Zeta -Jonesovou, důkazem toho, že se chladný kalkul vyplácí, Chicago za to nemůže. Jako divadelní představení hostilo Broadway už v roce 1975, kde se dočkalo velkých úspěchů. Pak dlouho čekalo na zfilmování a až v roce 1994 jeho práva odkoupila společnost Miramax, která jej právě letos přinesla do našich kin (možná je jakýmsi měřítkem, že film, který má úspěch na Broadway se ujme také na filmovém plátně) Zajímavostí je, že režisér Chicaga Robert Marshall má přes své dobré zkušenosti s choreografií, za sebou teprve jediný film.

  Proč tolik povyku pro nic? Souvisí to se sentimentem a steskem po starých dobrých časech. Příběh, který se vznikl ve třicátých letech, je divácky atraktivní hned z několika důvodů - nemůže nabourat jistoty staré a neohrozí ani jistoty nové. Životní osud třech paniček, které zavraždí své milence a manžely a nejsou za to dostatečně potrestány, svou nereálností a sociální tématikou neurazí diváky ani u nás, ani v Americe.

  Když se Roxie Hart (René Zellwegerová) po vraždě svého nevděčného milence dostane do vězení, přemýšlí kromě muzikálové kariéry také nad tím, jak se z něj dostat ven. Naštěstí v Chicagu bydlí právník Bill Flynn (Richard Gere), který jí slíbí, že ji to zaručí. ,,Kdyby Ježíš žil v té době v Chicagu a měl 500 dolarů, tak by byl venku“- zní zlatá věta, která se stala vizitkou muzikálu. Příběh nás dále uvádí do hry, kde se z bezcharakterních holek stanou před očima médií sladké, ale hlavně politováníhodné chudinky, které byly svedeny svými krutými protějšky. Manipulace s médii a její nebezpečí je jedním z mála poučení, které z toho plynou (loutková scéna z tiskové konference je technicky nejdokonalejší a asi nejpovedenější scénou vůbec).

  Chicago je ale hlavně muzikál, a tak se kromě trochu chudého dialogu setkáme hlavně s hudbou. Všichni tři hlavní protagonisti Catherina Zeta-Jonesová, Richard Gere ale i Renéé Zelwegerová jsou známi jako dobří herci, přesto však slušné pěvecké výkony by od nich asi nikdo nečekal. Ironické a kritické texty ukazují ženy, ne jako utlačované puťky, ale jako svébytné bytosti (i když vražedkyně), které už mají dost toho nechat si od mužů líbit jejich ústrky. Svůj song si vystřihne i R. Gere v roli vypočítavého právníka, který je přes svou amorálnost přesto asi nejsympatičtější postavou. Renné Zelwegerová jakoby rychle zapomněla na vzhled své Bridget Jonesové a její Roxie je sexy, i když stále je na ní znát malá neohrabanost. Přes všechnu pompéznost a slavné songy celek vyznívá dost monotónně. Z určité stejnorodosti se vymyká jenom píseň Celofane, kterou zpívá Roxiin podváděný manžel. Catherina Zeta- Jones jako Vilma Kellyová v hlavní roli byla za svou bezcitnost a hrdelní hlas oceněna Oscarem - oprávněně.

 Co říct na závěr? Chicago je prodejné, Chicago je skvělé, Chicago je i trochu smutné. Ukazuje svět, který se zdá být reálným. Svět, kde morálka nehraje roli a kde se každý musí postarat sám o sebe. Svět, kde hrají nejdůležitější roli peníze. Nechci polemizovat nad tím, nakolik se tato vize slučuje se skutečností, nad tím ať si(bude-li mít chuť) popřemýšlí každý sám. Důležité je, že Chicago je zábavné, je to film, který vás pobaví, přesto že ani sami nebude mít chuť. Naservíruje vám však zábavu přímo do klína, což je možná trochu škoda.

Kamera: Dion Beebe. Střih: Martin Walsh. Kostýmy: Colleen Atwood. Výprava: Andrew M. Stearn. Hrají: Renée Zellwegerová (Roxie Hartová), Catherine Zeta-Jonesová (Velma Kellyová), Richard Gere (Billy Flynn), Queen Latifah (Mama Mortonová), John C. Reilly (Amos Hart), Christine Baranski (Mary Sunshine), Colm Feore (Martin Harrison), Lucy Liu (Katherine Baxterová)