Globální divadýlko Při pohledu na záběry ze Seattlu, Davosu, Melbourne nebo česko-rakouských hraničních přechodů se nabízí otázka: "O co tady vlastně jde? Čí zájmy se hájí? A hledá se skutečně prostor pro dialog a kompromis?".
1. správně pojmenovat problém znamená z poloviny ho vyřešit 2. správně pojmenovaný problém dává naději na nalezení svých příčin 3. profesionál se pozná podle toho, že chápe sílu slova, zná jeho pravý obsah, jeho pozadí a s vědomím toho s ním i nakládá, tj. nemusí zpětně vysvětlovat, jak to či ono myslel, že to řekl v té či oné souvislosti a v takovém psychickém rozpoložení.
Jsou podobné poučky personálního managementu a teorie komunikace známy znesvářeným stranám? Nejsem si úplně jist. Fascinují mě samozvaní antiglobalizační odborníci, kteří mají ve všem tak nádherně jasno, kteří redukují pestrobarevnou realitu na pohodlné binární dobrý a zlý / pro a proti, kteří od sebe dokáží odlišovat chirurgicky přesnou terminologií bez sebemenšího zaváhání globalizaci informační a globalizaci ekonomickou, kteří demagogickou rétorikou sečtou světové problémy a za společného jmenovatele dosadí globalizaci jako takovou a její pohůnky MMF, SB, WTO a nadnárodní koncerny. Nepřípomíná to trochu slaboduchou teorii o celosvětovém spiknutí TĚCH s TAMTĚMI za přispění tajemného SYNDIKÁTU, skupiny X a KOČIČÍ PRACKY? Nejde o zdeformování demokracie a politických a občanských práv na pseudoemancipované: "Mládí vpřed - vyjádři se ke všemu a za každou cenu, když máš tu možnost - je jedno, že o tom skoro nic nevíš - moderní je mít názor, nejlépe civilizační - a pak pochopitelně ten náš, tj. osvícensky IN, založený na vysoce koncentrované esenci nadčlověka."
Osobně nepovažuji kritiku postavenou výhradně na přesvědčení, ideálech a vizionářské aroganci za příliš konstruktivní (pokud se tedy ignorují historické souvislosti, kontext, elementární znalost problému a odpovědnost). Informace z druhé a další ruky nebo zaslepené nadšení pro věc nestačí, nebo alespoň nehnou s řešením problému viditelně kupředu. Právě naopak, zbytečně diskreditují okolí a širokou veřejnost vedou k odmítavé paušalizaci. A o změnu jejích postojů přece jde. Nebo nám stačí dopouštět se hlubokých a ještě hlubších myšlenek ve stále stejných diskusních kroužcích a přesvědčovat se o věcech, na které máme obdobný názor?! Otevřu snad širokou diskusi tak, že za sebou budu nechávat free nepořádek, znemožním posedáváním po silnicích a blokádou hromadné dopravy absolutně nezainteresovaným občanům vrátit se domů z práce nebo odjet na chatu? Dodám svým argumentům a vizím větší vážnost tím, že budu hystericky omílat ploché klišé ve znamení hesla: "Vše zrušme a diskutujme!", "hrdinsky" zapískám na píšťalku, ve jménu boje proti násilí na přírodě zraním policejního psa baseballovou holí, nasypu koním jízdní policie pod kopyta hřebíky a zvalchuji poslední ostrůvky zeleně ve městě, v černé kukle zdemoluji plot (třeba v soukromém vlastnictví), převrátím koš (třeba ve vlastnictví obce) a hodím do policejního kordonu (stejného, který mne jindy chrání třeba proti fotbalovým hooligans) dlažební kostku. Tím bych pouze pošlapával hodnoty demokracie a základní lidská práva. Tradovaná poučka státovědy říká: "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého." Nevidím např. jediný důvod kritizovat přípravu pořádkových jednotek, které nacvičují zvládnutí rozvášněného davu frustrovaných "salámových vandalů" - tedy nikoliv věcně diskutujících účastníků kontrasummitů nebo demonstrantů využívajících svého shromažďovacího práva, svobody slova a legitimního práva na protest v mezích zákona! Na druhé straně nesouhlasím s praktikami policejního státu, které v souvislosti se zářijovým zasedáním finančníků praktikují orgány státní správy a samosprávy. Dokážu pochopit strach z odpovědnosti, z nezamýšlených důsledků, strach ze své poloprofesionality. Dokážu pochopit docela obyčejný lidský strach, ale proč ta hysterie?! Proč neoficiálně vyhlašovat stanné právo a dělat z Prahy vylidněné město duchů (povinné dovolené, mimořádné prázdniny, touha stěhovat důchodce na venkov, předzásobit domácnosti léky a potravinami)?! Proč potírat veřejný zájem ve jménu a priori nezpochybnitelného zájmu státního (radnicemi nezákonně zakázaná shromáždění, preventivní uzavírání hranic pro persony non grata)? Proč se projevy nonkonformního názoru automaticky nazývají extremismem? Tím vším a nadměrnou publicitou se dává populistické části antiglobalistů toužící po zviditelnění tolik potřebný pocit důležitosti a dobrodružství. Zdravá tolerance, velkorysost a umění vyjednávat by ze strany policejních složek vypjatou atmosféru jenom zklidnily a odlehčily … a ve svém důsledku třeba i pomohly vyhnout se nekontrolovatelnému davovému efektu nebo eliminovat nezpochybnitelně existující skupinky patologických agresorů. Držím palce těm, kdo chtějí vést věcný dialog, věnují svůj volný čas organizaci diskusních programů a myslí to s reformou a obrodou občanské společnosti vážně. Snad Vás tak často zaslepená většina nesemele a věnuje Vám kus svého času i myšlenek. Profesionálním revolucionářům, programovým buřičům, antiglobalizačním turistům a nažhaveným pseudoaktivistům vezoucím se na módní vlně protestů přeji levný vitamín B, otevřenou mysl nad studijními materiály a brzké vystřízlivění - pomůžou tím NÁM a snad i TĚM. A co na závěr popřát nervózním byrokratům, dezorientovaným státním úředníkům, řadovým policistům a postrašené veřejnosti? Rozvahu a klid.
mgr. Lukáš Urban
Foto: Jana Satoriová
Převzato z vysokoškolských humanistických novin ZEJMÉNA číslo 4/II (vyšlo 22.9.2000) |