Závrať z nepopsaných dálek se stále přibližuje. Dáváš
prostoupit svůj tajuplný obličej neznámému světlu. Večer
vidíš radost nepoznaného šílenství a v závanu radosti
srazíš obě nohy k sobě a pokorně nasloucháš zvukům z daleka.
Stále dokola si opakuješ barevnost, abych nezůstala černobílá
v hlavě ruka se ti s vínem slila a zátiší s květinami hýří rudou.
Já tu stojím posmutněle hnědobílá a odevzdávám svoje oči
květinám, které za chvíli se octnou blíž tvé duši nežli já.
Vyprchávám. Ne tobě, ale okvětním lístkům sedmikrás
které zčervenaly z našeho osudu. Nebudu se tě ptát
a dál je budu zalévat svými barvami. Krásní. Budeš mít
co malovat. Já ale nevydržím být pořád světlejší.
Polámané štětce, roztrhané obrazy - Proč nemaluješ
třeba pískem nebo mořem chci se nechat oživit, ne sklít.
I když jako socha vzbuzující pozornost bych pronikla
do tvých rámů a na výstavách visela vedle těch kytek.
|