|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
"Jako se lidé občas propijí do střízlivosti,
tak já se obávám, že jsem se léty propil do moudrosti."
(2023)
… a promiň, že jsem ti nemoh´ dát víc…
jen vyznat lásku…
bez ambic.
~ ODEJÍT… ~
To smítko z krásných očí odplaví slza tvá,
to, co mě vážně bolívá,
že smítkem tvým jsem já…
~
Vím, dal jsem ti tak málo,
tys zasloužila víc,
však vše, co mě to stálo,
jen srdce může říct…
~
Nemoc je lásce torturou
a ta jí nesluší,
šťastné dny tiše odplujou;
cokoliv pro duši.
V nemoci láska uvadá,
v nemoci umírá,
pro tvoje štěstí kdokoliv,
kdokoliv…
JEN NE JÁ!
~
Zapomeň na mě, prosím,
ten pláč je správný lék,
přec na mě nezabírá,
já svým už všechno řek´…
~
Jsi vláhou mou i pouští,
vždyť já to nejlíp vím,
ten, kdo tě musí opustit,
po slzách svých se spouští,
nevěří krokům svým…
~ NA OBLÁČKU ~
Až ze slz tráva poroste,
já rozloučím se s váma;
jak dítě postát na mostě,
s propastí pod nohama...
Už ani prosby elfovi
mé kroky nezastaví,
nikdo mým očím nepoví:
„Jsi jediný - ten pravý!“
~
Na sebevraždu myšlenky,
jak v pekle bezedném…
jak nenávistné milenky
pod božím rentgenem!
Občas jim lichotím,
občas je vyslechnu,
občas je nezkrotím,
jen strachy vydechnu…
~
Už nechci dál být za exota
s básněmi od slzí,
proč ve mně ptáček neskřehotá;
každý boj jednou omrzí!
To nemoc má mě zlomila,
v nemoci duše trpí,
život - nehybná mohyla;
už dávno tykám smrti.
~
Ach, pro tu vůni jehličí,
purpury bych se vrátil,
pro sny, v nichž bolest neklíčí,
pro mládí, jež jsem ztratil.
Na světě nic mě nedrží,
jsem svobodný jak pták,
má duše krouží nad strží,
kéž vzlétne do oblak...
Tam na obláčku spočine,
zas o životě bude snít,
duše jsou čisté, nevinné;
zahlédne znovu slunce svit.
|
|
|