Kdysi, když bylo ještě v Ráji prázdno, až na pár slavíků, poletujících mezi dvěma stromy, když ještě louka voněla po slaných mandlích a z řeky se dalo pít, zavítal sem cizinec. Šel prostě jen tak kolem, asi už ani nevěděl kam jde, byl apatický, byl sám, byl prázdný - nebo plný něčeho, co pro něj nic neznamenalo. Bloudil po světě, jako každý z nás, zakopával o nová místa a stará zase opouštěl. Někde mu dali najíst, někde napít, někde si mohl s lidmi i rozumně promluvit. V průměru prostě žil. Sám. Poražený.

A tak se stalo, že si to jednou kráčel po polích barevnějších, než byly ty předešlé, po lukách, ze kterých se mu motala hlava, po medově vláčných lesích, po místech, které mu bystřily smysly, rozvíjely v něm nové představy, zvyšovaly mu chuť k jídlu a plnily jej sílou. Všechno bylo najednou tak nějak větší, vyrostl o pár centimetrů, vše v něm bylo větší - třebaže to byla i závist, sklon k pití a náladovost. Cítil se velký a to bylo nejdůležitější. A také i víc unavený. Uprostřed jednoho z polí, mezi mohutnými klasy, upadl naznak a usnul.

Snění bylo chutné, vydatné, času najednou nebylo a tak se této sobělibé činnosti věnoval co nejčastěji. Někdy na poli, někdy pod stromy, či v lesním mechu, a rostl a sílil a usínal a přemýšlel, jeho otázky se zjemnily, odebral se do prvopočátků, naučil se odpovídat si na to základní, nic víc nepotřeboval, nic jiného najednou neexistovalo. Slunce zuřivě pádilo kolem jeho těla, nechal se obskakovat mohutným narudlým balónem, žvýkal trávu a poslouchal švitoření života, zpěv větru, který roznášel pylová zrnka do květních kalíšků. A bylo mu sladce.

Vše bylo sladké, možná až přesládlé. Nedlouho potom, co si uvědomil slovo "sladký", přestal mu tento malý svět, jak byl, úplně vyhovovat. Začalo se mu stýskat po nakyslých úsměvech spolužáků, kteří se mu automaticky smáli i za to, že je. Začalo se mu stýskat po těch hořkých zkušenostech, které měl se svými prvními láskami, po slaných slzavých sedánkách se svou nejlepší přítelkyní, vše mělo jen jednu chuť. Vše bylo sladké. Nepomohly ani dlouhé vycházky k slaněmandlovým oceánům trávy. Najednou to nešlo.

Cizince začal svírat rez. Bylo mu sucho a dokonale. Pro tohle zřejmě dřív obcházel světy, malé světničky na nočních zastávkách, kde mu lidé tolik chtěli pomoct a nepomohli. Lidé. Co kdyby tu místo těch boubelatých králíků byli lidé? Bylo by to tu sladké i nadále? Kdyby sem přijela rodina zahořklých starých rodičů, bylo by to tady jako dřív? Začal si říkat Nezvedenec - vzpomněl si přitom na svou rodinu.

Ale byla tu zase ta jeho lenost a oči padaly jako vždycky, do šlehačkového dortu s červenou voňavou třešní na vrcholu. Sny. Sny nerušené, sny prožívané, sny netušené nabývaly v životě cizince obrovských rozměrů. Byly najednou zajímavější než samotná realita. Pořád ještě nebyly interaktivní, přesto to byla tak lákavá podívaná, že se jí cizinec nechával unášet čím dál častěji... A pak už mu nevadilo nic. Až...

Zrovna byl s Agáthou na houbách, rozmlouvali o chodnících, které tady postaví a čekali, než se jejich žirafa napase listí, když ho probudil hutný, vtíravý zvuk stroje.

Německý dvojválec si to šinul přímo prostředkem louky, po několika škytnutích se setrvačností doplazil pod nejbližší strom a vyfoukl několik kýblů dusivého zápachu. Chcíplo pár stébel trávy a pak už se mohly otevřít dveře, ze kterých vystoupil asi deset centimetrů vysoký mužíček. Malý kyselý zapšklý mužíček. Zhluboka vdechl do svého malého hrudního košíčku několik kubických centimetrů vzduchu, zavrněl a v bezvědomí přepadl dozadu naznak na trávu. Z auta kapal olej a vypařoval se stejně rychle, jako pochybnosti cizince, že snad ještě bude všechno jakž takž v pořádku.

A tak cizinec vstal a šel až na okraj toho malého světa, ale ze všech koutků viděl alespoň malinký kousek žluté konstrukce, na každém místečku cítil trošku zápachu z umírajícího motoru. Posadil se proto do měkké hlíny a čekal. Mužíček se probudil, až když začal trošku zarůstat trávou. Byl už o poznání větší. Urval si z nejbližší hrušky jablko a strčil ho i se šťopkou do pusy. Bylo tak akorát, jako všechno tady.

"Jenom trochu moc nasládlé, zdá se mi."

Cizinec byl vyděšen, když po tak dlouhé době uslyšel lidskou řeč, vstal, ale nešel moc blízko, jen maličko popošel, posadil na svém kdysi oblíbeném místě a zdvořile se na mužíčka usmál. Na chvilku.

"Panejo, vy vypadáte, nejste nějakej trochu moc velkej a nevoholenej?" zatvářil se mužík, jakoby ho nic nemělo šanci vyvést z míry. Postavil se na nohy a zakymácel se závratí.

"Panejo, co to mám z vočima, dyk je ta tráva nějak daleko. Ale stejně je tu krásně, a je mi fuk, že tady musím bejt s takovym votrhancem, umíte vůbec mluvit?"

Uprdnul si a pak ještě dvakrát, rád se šťoural v nose a vůbec mu nevadilo, že mu cizinec neodpovídá na otázky. Večer vybalil z kufru stan, zatloukl kolíky hluboko do úrodné zeminy, naškubal v nedalekém lesíku několik rozložitých dubů a tak cizince tentokrát do říše snů provázelo nedaleké praskání zapálené vatry. Bylo to nepatřičné. Zápach se táhnul až do polí, kam se cizinec uchýlil, mužík se pak zřejmě ještě posiloval, stáhnul na ex dvě piva, povyrostl o pět centimetrů a upadl v bezvědomí naznak na trávu.

Žili tam v podivné symbióze možná rok, možná víc, mužík byl už jen hlavu menší než cizinec. Vysekal les a postavil si srub se sedmi patry, odklonil říčku až do své ložnice, zoral tucet pastvin a v nedalekém přístavku si choval šestadvacet prasátek. Sladkých prasátek.

Cizinec sice dříve snil o jiných chutích života, ale tomuhle Nepatřičnému rozhodně na chuť nepřišel. Naštěstí kolem bylo ještě hodně místa, hodně klidu, i když byl cizinec už tak vysoký, že přehlédl celé své územičko jedním pohledem, ještě pořád mu to stačilo. Byl už hodně starý. Vousy se mu zamotávaly pod kotníky, už ani moc nechodil, mohl by, což o to, ale čím dál častěji se vrhal vší silou doprostřed snů, které mu sice málo často utkvěly po probuzení v hlavě, ale o kterých vždy ráno zaručeně věděl, že se mu líbily, a že mu poskytly něco nového. S Nepatřičným nepromluvil ani slovo, ignoroval jej, neviděl důvod, proč by s ním měl komunikovat. Později nabyl přesvědčení, že veškerá mezilidská komunikace je tak nedokonalá a zavádějící, že vůbec nemá smysl se o ni pokoušet.

Ulehal častěji a častěji. Ve snech se dostával hlouběji a hlouběji, a nebe bylo pořád modré, kůra sladká, a vše tak čisté a zurčivé, podbízející se, rajské, dokonalé. Čerstvé, jako jeho sny.

Teď chodí o holi kolem našeho baráku, zvonil na mě, jestli bych ho nepodaroval pětikorunou a na oplátku mi vyprávěl příběh o tom, že našel kousek světa, ve kterém mu nic nechybělo a ve kterém byl moc moc šťastný, i když byl sám. Byl už starý a ruce se mu třásly, hlas zněl zastřeně, ale podezřele klidně. Povídal, že když se jednou v tom světě probudil, bylo všude plno lidí, všichni si jej fotili a vyptávali se jej na spoustu otázek, na které jim nemohl odpovědět. Někteří před ním klečeli a všude bylo moc a moc nepořádku. Když to trvalo několik dní, cizinec se zvednul ze země a beze slova odešel, na hranicích tohoto skvostného světa okusovaly malé děti ze stromu sladké listí a nějaký malý mužík je odtamtud vyháněl. Vedle stromu byl velký poutač, na kterém bylo napsáno "VSTUPUJETE DO RÁJE, dospělí 25/den, děti 12/den, parkoviště 200 m napravo"

Nedal jsem mu ani korunu, tak debilní příběh jsem v životě neslyšel...