„Ubývá mi pomalu znásobená síla mé vůle, kterou jsem dlouho schraňoval a již jsem sílil myšlenkou, abych ti pane vše, co se událo, mohl po pravdě vyjeviti. Někdo další musí se mnou to mé strašné tajemství nést dál, abych konečně pokoje mohl zde, v mém světě soubíhajícím s tvým, dojíti. Ale jedno ti musím ještě vyjeviti, k tomu jednomu mi musí ještě vybýti poslední síla..“ Šeptal Jan a já musel již skutečně napínat uši, abych slyšel jeho slova.

 Pozorně jsem Jana sledoval a ani jsem si nevšiml, že hoch přede mne postavil objednanou večeři. Bezmyšlenkovitě jsem uchopil příbor a zakrojil do steaku.

„Pane, musíš zajíti k mohyle, kde spí Herešovo dítě.. Snažně tě o to prosím..“  Toto šeptal Janův stín a já s údivem sledoval, jak se rozpouští postava v mlhu a mizí v nenávratnu.

„Počkej, kam mizíš, proč tam mám chodit, nevím ani, kde to pořádně je..“ Vykřikl jsem.

„Najdi tu mohylu, kde spí dítě.. Věz, že musíš toto vykonati. Již nikdy mě nespatříš, ukončilť jsi náš rozhovor stejně, jako jsi ukončil svůj postní den..“ Neslo se slabě odkudsi okolo mé hlavy a já byl najednou u svého stolu sám, opět jsem vnímal tu tichou, příjemnou hudbu a z kameninového talíře přede mnou mizel šťavnatý steak. V zamyšlení jsem dojedl, otřel si ze zvyku ubrouskem bradu a zůstal sedět s pohledem upřeným na kamennou tvář v tepané přilbě, která tu odedávna pohlížela na všechny přicházející i odcházející hosty z výklenku, který zřejmě kdysi býval okénkem.

Najednou mě napadlo, čí ta kamenná tvář vlastně je? Na koho se to vůbec dívám? Ušlechtilé jemné rysy, tvrdý pohled, nepostradatelný upravený vous.. Prostě nevím proč, ale z ničehož nic jsem se na všechno kolem sebe díval jinýma očima, než obvykle. I ta stará dýka, která poblíž přilbice ležela, jakoby cosi promlouvala a mě rozčilovalo, že nerozumím jejímu příběhu.

Z mého přemýšlení mě vytrhl obsluhující hoch.

„Ne, už si nebudu nic přát, zaplatím..“ Předběhl jsem jeho otázku. Jen se uklonil a odešel pro  účet. Personál tu v Herešově krčmě tedy moc hovorný není, to je pravda. Ale asi to tak musí být, tady rozprávějí jiní.. A krom jiných tu vlastně vypravuje kde co. Jen umět naslouchat.

Pomalu jsem se vracel úzkou uličkou, kterou si vždy zkracuji cestu domů z náměstí, prošel jsem setmělým parkem, kdesi se z ticha  hnízda, zřejmě omylem, ozvalo ptačí zaskřehotání, ale jinak byl v nočním městě klid. Bez jakéhokoliv rozruchu, pomalu, a jako kdykoliv jindy již tolikrát předtím, jsem došel před svůj dům. V kapse jsem nahmatal klíče a navykle odemkl domovní dveře, přidržoval se zábradlí a po špičkách, abych nevzbudil sousedy, odemkl svůj opuštěný byt.

Rozsvítil jsem v předsíni, odhodil zánovní aktovku ze světlé kůže na lavici a zouvaje se z bot, spěchal na záchod. Přeci jen, asi jsem té vody vypil víc, než bývá zvykem. Honem honem, říkal jsem si a těšil se na tu úlevu.

Otevřu dveře, rozepínám si kalhoty a současně rozsvěcuji. Ouha.. Hrklo ve mně a já udělal instinktivně krok zpět. Na starém světlém koberečku před klozetem se cosi černého zběsile začalo zmítat. Leknutím jsem v tu chvíli zapomněl, že nutně potřebuju čůrat a zíral jsem.. Jak se to sem dostalo? Vždyť tu není žádné okno?

O koberec mlátil dlouhými černými křídly nějaký podivný pták. Byl pro mě zvláštní, připomínal mi tak trochu překrmenou vysportovanou vlaštovku zkříženou s kdoví čím, ale já se v ptačí říši skutečně ani trochu nevyznám. Ještě tak poznat vrabce od holuba a tím to končí. V tu chvíli se ozval hlomoz. Zvedl jsem oči k větráku, rozevírajícímu právě v té chvíli v pravidelných stazích své plechové chlopně.

„Aha,“ blesklo mi hlavou, tak tudy ses sem dostal..“ Přidřepl jsem na bobek a snažil se chudáka ptáka vysvobodit z kobercových kliček.

„Auuu!!! Potvoro jedna!!!“ Řval jsem bolestí. Osvobozovací proces se zřejmě povedl a vyděšený opeřenec se teď  pevně chytil mé ruky, zaťal své sporé pařátky i silný zobák do mých prstů a já měl pocit, že mi ruku chytil přinejmenším lis nebo svěrák.

Snažil jsem se nezvance druhou rukou odendat, ale marně. Chudák byl asi ze své situace tak vystresovaný, že se držel jako o život. Rval jsem černého ptáka z ruky, ale ouha. Čím víc jsem se snažil, tím jeho křečovité sevření sílilo.

V nepředstavitelné bolesti jsem vystřelil ze záchoda a letěl do kuchyně. Jako tygr jsem tu pobíhal ode zdi ke zdi a těkal očima po všech předmětech, které by mi mohli pomoci pernatce odpáčit z ruky. Bolestí se mi dělaly mžitky před očima a asi v tu chvíli jsem najednou pocítil, že se mi stala nehoda..

Prostě stalo se mi, co už leta letoucí ne.. Já se jednoduše bolestí počůral. Mokré teplo se mi rozlévalo po stehnech dolů a já si jen v té bolestné křeči uvědomoval, jak se záhy mění v chladnoucí nepříjemno. Chtělo se mi bezmocí a vztekem brečet, studené mokré lepidlo mi těsně obepnulo nohavice podél stehen, srážející se látka kalhot mě výsměšně tahala za chloupky a já si připadal jako totální idiot.  

Bolestí se mi chtělo už zvracet a počáteční mžitky se proměňovaly ve svítivé oranžové kruhy, byl jsem stále nervóznější, ale pořád jsem nevěděl, jak se té potvory zbavit. Držela se mě jako o život. Napadlo mě, že pustím plyn a ptáka jednoduše otrávím nad sporákem.. Ale jak otočit kohoutkem? To mě zradilo.. V zápětí se mně zdálo jednodušším vetřelce utopit.

„To je ono!“ Blesklo mi hlavou, otočím kohoutkem a namočím mu hlavu, humánnost nehumánnost, přeci se té bestie musím nějak zbavit! Celý jsem se chvěl, stále rval pravou rukou poletavce, který jakoby vrostl do mé levé ruky a přitom jsem se snažil roztočit kohoutek se studenou vodou. Byl jsem šílený bolestí a vlastní bezmocností, pokořený svou nezvládnutou fyziologií, prostě totálně na dně.

Ve chvíli, kdy jsem si už už začínal myslet, že nastal poslední okamžik mého života, se ozval tichý známý hlas a já zkoprněl:

„Pane, zklidni svůj chvat. Toť jen rorýs, kdo navštívil tvůj příbytek. Pohlaď jej jemně a chvíli podrž jeho hlavu mezi prsty, pak pokračuj a zastav pohyb ruky své na jeho křídlech. Posečkej okamžik, teplo tvé dlaně jej zklidní a vše se v dobré obrátí.. Opeřenec ten je příliš zděšen a hledá u tebe záchranu.. Nezraď jej tedy..  Příliš časně se tohoto roku navrátil z teplých krajů, brzy již slunné dny nastanou..  “

Ten den bylo všechno možné, ani jsem se nad hlasem nepozastavil a jako by to bylo v mém životě to nejběžnější, udělal jsem přesně, co mi hlas radil. Rorýs se skutečně po chvilce zklidnil a mě se podařilo jej oddělit od své ztýrané ruky. Na stole ležela krabice od bot, kterou jsem tam už od minulého týdne povaloval, nadzdvihl jsem tedy jen víko a milého ptáka tam bez milosti strčil. Teprve teď jsem si oddechl, pohlédl na svou ruku. Nakonec se zdálo, že se z toho má končetina vzpamatuje bez větší újmy. Jen pár modřin a škrábanců, to přeci chlapa nerozhází.

Svlékl jsem se, osprchoval a natáhl na sebe čisté pyžamo. Takhle jsem si sedl ke stolu, na kterém ležela ta obyčejná lepenková krabice od botasek a rozmýšlel, jestli mám nadzdvihnut víko. Nakonec jsem si to rozmyslel a rozhodl se jít raději spát. Ráno moudřejší večera, tohle klišé nikdy nezapomínala v podobných situacích prohodit má nebožka babička. A já jí ten večer dal za pravdu.

Přetáhl jsem si cíp deky přes hlavu a zavřel oči. Snad jsem již usínal, když se mi zdálo, že opět slyším Janův hlas:

„Pane, musíš rorýse vypustiti, živí se hmyzem poletujícím a zahynul by v tvém bydlišti. Po předlouhé své cestě z dalekých krajů touží zahnízditi a mladé na svět vyvésti.. Nestaň se jeho věznitelem. On k mohyle dítěte tě bezpečně povede, tomu věř. Jen pamatuj, rorýs ze země nevzlétne, má příliš dlouhá křídla. Ty musíš jej na vyvýšené místo vysaditi, aby jeho let správným směrem cestu ti  ukázal..“

(pokračování)