Roztoče z kohoutků pustí naplno,

skrz okenní rám do tmy hodí prostěradlo.

Chybějící kus nad tekutými písky

doskočí a hlavou zašpuntuje hladinu.

Vlastní teď veškerý prostor pod obrazem:

realitu seřízlých špiček z vajec naměkko,

kde bílek kolébá a zárodečné terčíky tančí menuet;

slova se zalykají, ale prsty plavou všude kolem

v dojemné touze ještě se nezaplést…

Ale vědomí už cinká klíčem o návrat.

Odemkne zkusmo nohy a našlápne se -

jen nerozlít hlavu o schody!

Při novém východu obličeje pak luští vzkazy

ze zbytků skořápek pod očima.