|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
~ KDO JSEM? ~
Já nevím, co jsem vlastně zač,
proč každou strofou bloudí pláč?
Pro slzy dívek, srdcí ztrát,
já toužím jako dítě lkát.
~
Slzy, jak něžné klíče jsou,
náruče duší odemknou,
zmáčené řasy, citů tep,
do jasných očí smutek vplet.
~
Jak Romeo před Julií
za slzy své se nestydím,
vždyť pláč je pro mne víc než smích;
objevíš-li svět veršů mých...
~
Až jednou v hrobě zbudu sám,
temnota padne do mých ran,
pak přijdou dívky za mnou zas...
tak pro tu tíhu věčnosti
veselé verše vyhostím!
Já miloval ten slzí čas...
----------------------------------------------------------
„V třeskuté zimě nebylo šťastných dnů,
vina, jak mozek rdousila,
přinesla muka brunátná,
palčivou bolest dávící…
A tmu!“
~ JÁ, SEBEVRAH ~
Mé oči pláčou nad světem;
životem jako pelyněk,
jenž proměnil se v prach.
Kdo vlastně spálil štěstí mé,
kdo z vás mě ke dnu stáh´?
~
Osud byl přísný, neznal vděk,
já láskou plýtval naivně,
ač přítel můj, či podlý rek;
jak Adam v rouše Evině…
Každý den hledat důvod „být“,
vyhlížet zázrak, slunce třpyt,
mozek již dávno jsoucno vzdal,
spíš Satan byl můj vládce, král…
~
Je nejsmutnější zjištění,
že štěstí své jsem pohřbil sám,
zůstal jsem sám, tu na Zemi;
budoucnost zero - nouze, klam!
Já, nebožák bez štěstěny,
který má peklo na dosah,
já, nehodný a nechtěný,
jenž překročil již temna práh.
Pro Ďábla byl jsem zrozený…
do kotle hříchu život splách!
Když nad láskou dlí sveřepost,
svědomí duši uklove,
Tantalos, Hádes, Erebos,
to byli moji předkové.
~
Ten, který poznal jenom strach,
dřív první, dnes tak zbytečný,
ten, který padl do nástrah,
odepsaný kus jatečný,
sám oblouzněný v závrati,
do temnot padá,
zaplatí!
Jsem to já, Ďáble!
Jsem to já!
V pařátech svých sejmi můj hřích!
Já, od Bohů tak zkoušený,
vyvrácený i s kořeny,
už nikdy světla nespatřím!
Běžím vstříc rukám popravčím…
Já, s duší světu podanou,
žaluji bídu poznanou!
Já, zrůdným časem vláčený,
balastem vizí stižený,
já, se svou smrtí smířený!
JÁ, SEBEVRAH!
„Na nebi hvězda zablýskla se,
s večerem vítr věští mat,
omlouvám se Nebeské kráse,
vždyť já vím, Bože…
Mám se bát?!“
|
|
|