Obě lásky Měsíce

Kde hluboký les hřmí s přívaly vod,
v těch skaliskách pod dunícími vodopády,
před časy dávnými, dřív než lidský rod
panoval s pruty nad horskými stády,

žil Měsíc se Sluncem na zemi klidně,
jak člověk marnivě zmírající
a sluneční žena v útrapy marně
toužila horečně po Měsíci.

Smrti lál sýc, sám na soušce stál,
po zemi toulal se dvojhlavý pes
či snad vřes své květy počítal,
když Měsíc našel u nebes

svou vílu, svou lásku, svou sílu
větrnou dívku Oblohu.
Tak odplul v dáli, zasleplý k cílům,
jak loďka spláchlá od břehu …

Od těch dob pobíhá od kouta v kout
Slunce žárlivé, Slunce žíznivé, Slunce milující
a jakmile Obloha vidí jej plout
svůj Měsíc toužebně hledající

zahalí milence v modravý plášť,
pod pláštěm milence uschovává
a on tu spává, tiše tu spává …
byť Slunce propuká v plačící zář.

Je noc, ta milenka horkých citů,
Měsíc bdí sám s Oblohou.
A plášť ? Ten přemítá na hřebíku
do úsvitu nad pravou
podstatou dne a noci.