Bylo to jedno z našich prvních rande.
Setkali jsme se tehdy ve vestibulu
konečné stanice metra
u automatu na lístky.
Vzpomínám, že jsme se drželi za ruce,
ale moc jsme toho spolu nenamluvili.
Nebylo ani o čem.
A pak, když jsme došli k té dálnici,
přelezli svodidla
a pokračovali v odstavném pruhu dál
směrem na Beroun,
z ničeho nic se rozpovídala,
začala vyprávět celé příběhy.
Kvůli autům a kamionům,
projíždějících kolem nás,
však téměř nebylo slyšet, o čem mluví.
Sledoval jsem proto, jak mezi větami
nadechuje zkažený vzduch
a přitom jí odezíral z úst,
která jsem o něco později
na parkovišti u benzínové pumpy v Rudné
políbil.
