Slunce zastřené smutnou básní

utápí svůj lesk v moři frází

jež na vlnách žije

od nekonečna.

Vrchol radosti je vždy opepřen

horkou solí či tuhým kamenem

moře klidné bárkou hází

na skály mnou rozbité.

A na planině nad mořem

zapustil kříž svůj kořen

malý výhonek opleten korálky

ze skla křehkého, tuhého.

Starý bard u kříže sedí

pláče radostí a jeho slzy

kořen smáčí

ten začíná zpívat.

"Slyšíš?"