Tenkrát jsem sama kráčela pomalým tempem domů ze školy. Procházela jsem poklidnou jižní částí města. Když jsem se zvolna přibližovala k našemu domu, spatřila jsem čtrnáctiletého kluka. Ležel na zemi a vůbec se nehýbal. Na hlavě, rukou a vůbec po celém jeho těle se leskly kapičky krve, které vytékaly z hrubých odřenin. Klekla jsem si k němu. Nedýchal. Co nejrychleji jsem ze dna své tašky vytáhla telefon a zavolala sto padesát pět. Záchranná služba dorazila za pět minut, ale já se díky policii a jejímu vyslýchání dostala domů až večer.

        V noci jsem se v posteli převalovala ze strany na stranu snad donekonečna. Když už jsem konečně zabrala, místo ničím nerušeného spánku se mi hluboko v mysli odehrával zvláštní sen.

Na místě, kde jsem odpoledne zhlédla tělo chlapce, jsem ležela já. Celá potřísněná krví. Mé tělo bylo poseté modřinami, otoky a hlubokými ranami. Ovšem...ke mně už žádná "záchranka" na pomoc dojet nestihla. Viděla jsem, jak se mé malinké duši rozevřela křídla. Letěla nahoru a usadila se na malém bílém obláčku. Pozorovala svět živých lidí, svět "tam dole". Ano, moje tělo opravdu zemřelo.

Bylo uloženo do rakve a pohřbeno v rodinném hrobě na vesnici, kde dosud žijí mí prarodiče.

Můj pohřeb. V ten moment se mi začal zjevovat nejděsivější obraz tohotu snu. Ležela jsem strnulá v bílé rakvi, ruce měla sepjaté, víčka přivřená. Okolo hrobu se nashromáždilo nekonečné množství lidí. Možná by teď moje duše měla poskočit radostí, kolik lidí že mě to milovalo.  Ale ona se pouze smutnýma sklopenýma očima dívala dolů z nebes.

Moje prababička, která letos oslavila devadesáté druhé narozeniny, se držela za ruku své dcery. Obě se modlily.

Má matka měla zahalenou tvář. Otec ji objímal.

Dobří přátelé a kamarádi mi zazpívali "mou píseň". Moje nejlepší kamarádka, která ke mně mělo hodně blízko, pronesla závěrečnou řeč.

Duši z nebes v té chvíli skápla slza na zem. Pak druhá...

Obloha se zatáhla a ztratila krásu azurové barvy. Z černých mraků padaly obrovské kapky. Zablýsklo se. Bílá rakev byla spuštěna do země. Navždy.

        Zvoní mi v uších. Že by zvony kostela ohlašující umíráček?

Otvírám oči. Neležím již v rakvi, ale ve své posteli. Jsem zpocená na kost. To ráno jsem si uvědomila něco důležitého. Život by se měl prožívat naplno, protože každá další vteřina může být naše poslední.