Je letní den, a je parno. Mraky 

se trochu vraští. Ale nezaprší, nezaprší.

Dnes ještě neumyješ vrásky. Ty vrásky

po bábě. Jen na tvém těle klikaté blesky

jizev poporodních přivolávají dávné

pradávné bouře. Ó-lé, ó-lé.

A na gauči proti mě

sedí  veliké těhotné

břicho mé dcerky

druhorozené.

Ó-le, tahle bouřka nás zase mine.

Něžnou kůži napíná drobounká pata

dítěte, které váží kilo šedesát. Jak třešeň

v břiše dozrává. Ó-le, déšť bičuje

přestárlý rybník. Stíny a světla

na noční obloze. Vypadá to,

že dětmi dětí v nás

přežijeme.

A můj syn drží své sestře ruce na břiše

kde se vrtí ten potůček, a čeká napjatě

až se v řeku promění. Teď ten potok v ní

trochu voní třešněmi, které

na horním konci dozrávají.

Ten něžný, ani ne dvoukilový potůček,

co čestně slibuje, že bude pořád vonět. Ó-le.

Ještě neprší. Postupně dozráváme

jeden po druhém, potomci naší báby

pamatujete?, té plaché Emilie Kobierske.

Vrásky, krky, linie zad, půvabné zadky

a krásné nohy. Z někoho pecka,

z někoho strom, někdo už třešeň.

A někdo v kamnech

shořel. Někdo utonul. Někomu vítr

kosti rozfoukne do kraje, kde

v žeberním oblouku vyprahlé krajiny

vyschla řeka a stala se hrobem. A nic

z toho nesečteš. Nic si nekoupíš. Ó-le.

Ale vrásky mé báby, mé matky,

a taky, bože, mé,

z generace na generaci

přeneseme. A  hlavně

něžnou kůži

vlnící se jak moře

pohyby dítěte

které po nás

pramatkách

narodí se. Ó-lé.

Víra a naděje.

Tak to je.

Vítr v noci bouřku přinese.