|
| |
 |
Útěk
Autor: Lian (Občasný) - publikováno 11.10.2000 (11:52:55), v časopise 12.10.2000
|
|  |
Ne. Už dost. Tentokrát jim to nedovolím. Nemusím si to nechat líbit. Vím, že ne. Útěk většinou nic nevyřeší, ale co jiného dělat. Zůstat déle, zničí mě nebo zabijí. To jim nesmím dovolit. Už to stačilo. Otec zuřivě bušil do dveří.“Otevři!!!! Říkám ti otevři, ty spratku. Nedělej si to horší.“ Znovu udeřil.
„Tak bude to??!!! Koukej vylézt nebo tě zabiju!!!“ Za dveře přisunula noční stolek a židli. To ho trochu zdrží. Přes rány slyšela jekot šílené matky a bláznivý smích bratra. Ne, tentokrát neotevřu. Místo dveří otevřela okno. Ovanul jí svěží jarní vzduch. Kam vlastně utíkám? Kam půjdu? Na tom nezáleží. Všude bude lépe než tady. Vzpomněla si na všechny předchozí večery a noci. Na rány otce, křik matky a nadávky bratra. Ze skříně vyndala starou krabici od bot. Schovávala si do ní všechny své peníze. Co dostala od babiček a co si vydělala v obchodě. Tedy spíš to, co se jí podařilo ukrýt před NIMI. Do velké tašky naházela všechno své oblečení. Moc toho nebylo. Prý by byla rozmazlená. Za dveřmi hluk sílil. Otec se už neovládal. Poslal bratra pro sekeru. „Když nechceš vylézt, tak si pro tebe dojdu, ty mrcho.“ To ji znovu utvrdilo v jejím rozhodnutí. Už tu nezůstane. V tomhle domě nenávisti, bolesti a ponižování. Už ne. Vyskočila ven a plížila se pod okny, podél zdi. Po cestičce doběhla až do blízkého lesa. Běžela dál. Nezastavovala se. Ani se neohlédla. Každý člověk má právo na život, štěstí a lásku. A ona toto vše najde. Dřív nebo později se dočká.
Cítila nesmírnou radost a hrdost, že se jim konečně dokázala postavit. Obrovský balvan s žuchnutím spadl z jejího srdce.
Najednou věděla, kam půjde. Kde jí nikdy nenajdou.
|
|
|
