Nečekám ránu z milosti
jak to jednou bude
až vložím svoji hlavu
na půdu mezi… kaštany
a až se vetknu anebo vemnu
jen tak pro útěchu
nečekám ránu z milosti
a ta slečna tam vzadu
prosím vás dávejte pozor
my na takové věci
opravdu nemáme čas
a pán ve žluté košili
s papouškem na rameni
na stěně hrách
proč jednou nemůžu
opustit práh
v němž bych navzdory popudu
nevnímal… strach
mám pod pocity skrytou kůži
srdce co se neobrací
a k tobě nepokrytý údiv
nes mě na svých pažích
až kam to půjde
ve vlídných úsměvech
nenech mě… ztratit
mám do pokladu daleko
a příliš blízko k pláči
tvůj citobumerang
se zpátky ke mně vrací
děravou loďkou do vzpomínek
odplujem ….. shoří
na zahnutém… moři
jak to jednou bude
až vložím svoji hlavu
do řeky mezi… balvany
a do strun těla harfy
a prstů mýho táty
a očí mojí ženy… do roztáté témy
a v parku za hvězdárnou
metaři smetají pírka
hořkými dlaněmi
češou vlasy do trávy
splétány v prameny
spouští se v nitra
jeden já a druhý
vy
|