Truhlička

Čtyři tiché stěny z nichž se dávno vytratil život. Omšelý nábytek se stopami po dětských hrách a za sklem žloutnoucí pozdravy z dovolených. Odkudsi z daleka sem doléhá čísi zlobný křik. Žádný čísi, nekonečná spirála dvou zamotaných bytostí vzájemným nepochopením do sebe, sousedi Krčkovic. Už jsem si zvykla, za ta léta. No co, pořád se hádaj, ale alespoň jsou spolu. Dokud se hádají, stále mezi nimi něco je, stále ještě si nejsou jedno. Závidím jim.

Tolik let. Bože, za týden máme výročí svatby. 30. výročí. Celý život, těžko k uvěření. Celý život v těchto stěnách, na nichž se toho moc nezměnilo, od nastěhování.

„Táta, táta!“

„Evičko, Evičko, slyšíš? Kája řekl táta, řekl táta. Kluk šikovnej!“ radostí jančil Otík, celý se hrdostí na svého synka nadouval.

Jakpak by to neslyšela, vždyť byla s malým celé dny doma. První krůčky, první slůvka a pak první hádka s tátou. Jak jí bylo tenkrát Otíka líto, tohle si od Káji nezasloužil. Každé jeho vykřiklé slovo dopadalo jako ostří sekery do živého. Otík to ale ustál, dokázal odpustit poblázněnému puberťáku. Dokázal to a našli k sobě zase společnou cestu. Jo, můj Otík. Je to silný a správný chlap.

Bože proč? Proč jen? Čím jsem si to zasloužila? Proč už tě ke mně domů nic netáhne?

A co by taky mělo? Já vím. Pěkně jsem za ty léta nakynula. V obličeji samá vráska, no jo, jen se na sebe podívej, kdo by o takovou škatuli starou stál. Našel si jinou, hezčí, mladší. Hlavně mladší. Co s tebou. Jsi jen bečka, co mu vaří, pere, žehlí, uklízí, lahváče tahá domů. A co za to mám? Mohu jen pozorovat jak po večeři usíná u televize s prázdným lachoutem na pupku a chrápe na celý kolo.

Ode mě už se nic víc neočekává, jak automat přežívám stereotypně dny, každý večer čekajíce až přijde domů. Na co vlastně pořád čekám? Sedím tu jak zkyslá buchta, postupně kysnu víc a víc. Všiml by si vůbec, že tu jsem, kdybych mu nepostavila na stůl večeři? Jenže já mu ji tam postavím vždycky, musí mít přeci hlad, celý den pracuje. Káčo hloupá naivní! Peleší se ti, to dělá!

„Crrrrrrrrrrrr!“ poplašeně se ozval zvonek.

Trhla sebou vyrušena z trudných myšlenek.

Fuj, to sem se lekla. Kdo to může být? Kdo mě to otravuje?

Ježíš, no jo! Vždyť se měla stavit Jaruna, úplně jsem na to zapomněla. Ach jo, teď na ní vůbec nemám náladu. Teď teda ne. Mám jí na Jarunu vůbec někdy?

„Crrrrrrrrrr!“ nepříjemný naléhavý zvuk zvonku se ozval znovu.

„No jo, už du. Snad nehoří.“ Kolébala se ke dveřím.

Otevřela rozmrzele dveře za nimiž stála nedočkavá Jarka.

„No tak Evi! To ti to trvalo!“ hrnula se dovnitř jako velká voda, nečekajíc až jí někdo pozve dál. 

„No jo, jsem se začetla.“ Prohodila Eva, ač vlastně ani nemusela, stejně o odpověď nikdo nestál, on se tedy ani nikdo na nic vlastně neptal.

„Přinesla jsem výborné kapučíno! Novinka, teď to frčí v reklamě. Hned ho udělám. Výborný, budeš koukat!“ švitořila jak slepice běhajíc kolem linky.

Css, jsem si nikdy nevšimla, jak už u nás Jaruna zdomácněla. No co, ať to kafe udělá, docela se hodí. Jen by přitom mohla zavřít pusu. Ticho, to je to, co teď chci. 

„ Hele Evi, tobě něco je. Seš ňáká skleslá. Taková povadlá, vláčná jako mokrej hadr na podlahu!“ rozesmála se svýmu rádoby vtipu.

No, tak to jsem chtěla slyšet. Káčo blbá, kdybyś chtěla zase jít, dveře jsou otevřené.

„Se nezlob Evi, to byl vtip. Na tady máš kapučíno a pověz, co tě trápí. Hořím nedočkavostí.“ Přisedla si nechutně blízko až se Eva nepatrně odtáhla.

No, tobě to budu zrovna tak vykládat. To to můžu rovnou vykřičet z okna, že mě Otík podvádí. 

„Se nenech prosit. Ve mně je to jako v hrobě. Uleví se ti.“ Žadonila Jarka.

„Mám takový pocit, víš, je to jen pocit, vůbec to tak nemusí být….Třeba se mýlím, třeba je to úplně jinak……Prostě Otík poslední dobou zůstává často dýl v práci. Někdy i do noci.“

Proboha! Kdo to řekl? To jsem nemohla říci já. Hlupačko, tos neměla. Ovládej se!

„No jo, to von tě Otík podvádí.“ Shrnula situaci Jarka a  Evu píchlo u srdce.

„To tajhle ta stará tlustá Kudláčková je na tom taky tak. Jenže tý už to manžel řek. Přišel domů, že prej už rok a půl chodí s jinou a že se k ní po rozvodu nastěhuje. Chudák ženská je z toho celá na nervy. Hotová věc. Teďkonc chodí k psychiatrovi,no.“ Rozumovala Jarka.

Uf, stará tlustá Kudláčková. A co jsem teda já? Vždyť je jen o rok starší. Není nad to mít dobré přítelkyně. Jaruno seš kráva a vždycky jsi byla. Jen nechápu jak jsem si nemohla všimnout dřív tvýho slepičího mozku. Otík tě nikdy neměl rád. A měl pravdu, seš slepice ukdákaná.          

„Hele brzdi Jaruno, jo. Když vždycky přijde domů, tak je špinavej, upocenej a nohy mu smrděj stejně silně už skoro 30 let, co jsme spolu. Přeci kdyby byl s ňákou poběhlicí, tak by se alespoň umyl, ne?“ snažila se reálně uvažovat Eva.

„No eště ho vomlouvej, chlípníka. Svoji letitou životem danou ženskou podvádí a ty se ho jak hloupá husa zastávej!“ zvýšila v zápalu hájení spravedlnosti hlas.

„No jo, ale když to nevíš jistě. A neřikej mu chlípník! Je to můj Otík! Můj, rozumíš!“

Bože, jak je mi ta Jaruna protivná. Je mi odpornější čím dál víc. Otu nikdo nebude shazovat.

„Víš co, tak já ti něco řeknu! Bejt tebou tak tu nesedim jak vejr, zvednu kotvu a už jsem za ním v jeho práci.“ Jo tak takhle je to správně, spokojená sama se sebou vyčkávala Evininy reakce.

No jo, ale v tomhle má pravdu. Celý večery tu hniju v nejistotě, užírám se a nikam to nevede. 

„Já nevím Jarko. Radši snad ne.“ Vykrucuje se Eva.

„jakýpak ne, čeho se bojíš? Že ji tam fakt najdeš? No dyk tam proto deš! To chceš aby se ti všichni smáli, že se necháš podvádět? To se chceš nechat takhle ponižovat?“ dorážela na ni jako hejno vos.

Ponižovat? No, vidíš, to mě nenapadlo. Ale posmívat by se mi mohli. Když já nevím, já fakt nevím. Takhle je to lepší, mám pořád naději, že se mýlím, ale když tam přijdu, tak už to bude jistý.       

„Na tady máš bundu a pojď!“ vytrhla ji ze zamyšlení. Bunda ji přistála přímo na hlavě. Neochotně ji stáhla, oblékla si ji a i přes silný pocit nenávisti k Jarce ji následovala.

            Byla už tma, naštěstí, alespoň jí nikdo neuvidí v tak kompromitující situaci.

„Vidíš, svítí tam. Rychle vejdi, ať nestihne nikam utéct. Já budu hlídkovat.“ Nepříjemně ji postrkovala ke dveřím Otíkovi soukromé truhlárny.

            Otevřela dveře a celá rozechvělá vešla dovnitř.

Otík seděl vprostřed místnosti a cosi kutil. V rozrušení si ani nepovšimla, co.

„A..a..ahoj Evičko. Co ty tu děláš?“ zvedl hlavu nemálo překvapen. Zmatečně začal cosi uklízet ze stolu.

„Ahoj!“ vyhrkla Eva a najednou to tu bylo. Okamžitě se rozeběhla ke skříním, všechny zotvírala, běžela do vedlejší místnosti, škobrtla o hromádku dřeva a upadla na zem. Zadřela si do lýtka třísku, ale nedbaje na to ihned vstala a spěchala prohledat zbytek dílny.

            Otík stál jako opařený, nemaje slov, nechápaje.

„Kde je, kde ji máš? Ty bídáku! Kamś ji schoval?“ bezmocně na něj křičela, když nic nenašla. Dlouho napnuté nervy pochybnostmi ji povolily. Slzy jí smáčely tvář a pěstmi byla do Otíka.

            Ten sice nic nechápal, ale snažil se si zachovat zdravý rozum a především uklidnit Evu. Chytl ji obě ruce a pevně přitiskl k sobě tak, že se nemohla hýbat. Mluvil k ní tiše, chlácholivě až se uklidnila do té míry, že jí už jen rameny trhal pláč.

„Prosím tě Evi, co tě to napadlo?“ zeptal se po chvíli.

„Poslední dobou si začal chodit pozdě domů. Co jsem si měla myslet? Nic jsi mi neříkal, vždycky jsi mě jen odbyl tím, že máš moc práce! Spousta chlapů v tvém věku kouká po mladších! „ obviňovala ho mezi vzlyky.

 To zabolelo, moje drahá Evička už mi nevěří. Kam až jsme to došli?

Smuten přemýšlel a pomalu vytáhl z pod stolu krásnou skoro dokončenou polstrovanou truhličku.

„promiň Evi, chtěl jsem ti ji za týden dát k našemu 30. výročí svatby. O takové si vždycky snila.“ Podal jí truhličku a slova se ztratila kdesi v krku………