Pod střechou bydlíš
Anno svatá, od července
chladná od rána, ani večer
neroztáváš, v sobě přízová
klubíčka nerozmotaných vůní
čekání, zázraků, slůvek, vin
celý čas z půdy slýcháváš
tiché tlapky koček, a jejich
kvílivé mámení k lásce
tě přibíjí k pelesti
mosazné postele.
Měsíce se koulí
k Vánocům
ibišek na okně
poshazoval listy.
Pečlivě rozvěšuješ
v koupelně své hadýrky
a utěrka úhledně rozprostřena
na staré kredenci. Celá voňavá
celá připravená jako horký lívanec
na lásku, která nepřichází. Oknem
sleduješ první sněhové vločky
jak se snášejí
na věž kostela na náměstí.
Kde je ten, co šeptal v létě
v žáru malé mansardy
Anička, duša ma, nekašli
aby ma u těba nenašli.
A sliboval, vrátím se
lásko v zimě.
Most přes řeku za městem
postaven. Dělníci ze stavby
odtáhli jak duhoví ptáci
kteří své písně šálivě
zpívají tu pod tím
tu pod jiným oknem.
Kde je ten, co zpíval
pod oknem Aniččiny
mansardy? Drbny kývají
jak ptáčci dřevění na tyči
drobnými hlavičkami:
„Ještě že tu holku
nenechal s outěžkem.“
Špatná magie. Pár dní
před Vánoci se vrátil
jen chvilku se zahřát
Aničko z mansardy.
Zahřál se, zahřál, holomek
než navždy odletěl. Vždyť
neubyde.
S melodií kočičího mrouskání
v uších, s fěrtouškem plným
sladkého zahřívání
Anička z mansardy
hoří pro své
dítě narozené
v babím létě
v půlce září. |