Jak psát o tom smutku

když náhle vyprchal

u místního

opravdu

notně páchnoucího

rybníčku

a já, která ještě včera

jsem se bála

že mému pejskovi

když ho v něm namočím

krindypindy, sleze

dočista kůže

a s pocitem vyvrhele

tam máčím nožičky

své vnučky vedrem

zmožené, a pak

bába pošetilá

pozoruji její nehty

to jestli je ještě má

a nejsou fialové

a zahnilé...  ale dnes

houf cikáňat rozjařených

a skáčou po hlavě

do té trochu podivné

ale přesto, tak, bože

vody  - něžně chladivé.

Stojím na břehu

jak dirigent, mávám

hůlkou gádžovskou

„neboj se, klidně skoč,

pejska podržím, jestli tolik

bojíš se.  On skočí

až budeš ve vodě.“

Hihihi, hahaha.

A taky: „To chceš skákat

do vody v kalhotách?

Ó, bože, promiň, co mi

po tom je.“  A směji se

do výskání dětí

tak pomilovaných

sluncem, žádnému

z nich nevadí

pejsek plavající

zbrkle svá tempa

mezi jejich tělíčky

v té páchnoucí žumpě.

Někde tady končí

xenofóbie. „Nashledanou,“

říkám té tlupě šťastných

dětí. Tak přezdvořile

smějí se

gádžovské paničce.