Včera jsem spatřil holubici,
letěla kamsi do dáli,
seděla jen tak na ulici,
lidé se o ní nebáli.

Mávnutím křídel vznesla se vzhůru,
zmizela kdesi za obzorem,
před sebou měla dlouhou tůru,
letěla zpívat se svým chórem.

Kde je dům holubí ptáte se asi,
odpověď doposud není mi známá,
lámu si hlavu a trhám si vlasy,
zda je to pravda či jenom fáma.

Vydám se na cestu hledat to místo,
kde spolu zpívají společně s větrem,
už chci mít pro jednou konečně jisto,
o čem že zpívají nad každým metrem.

Ještě se otočím popřeju štěstí,
na cestě daleké bude ho třeba,
ten odlet působil jak rána pěstí,
na zem jsem rozdrobil kousíček chleba.