Sešli se v parku ve stínu lip

ve volný den jen tak posedět

v rozmluvě jak bylo zda bude líp

syn, otec a moudrý děd

Seděli mlčky každý svůj svět

nejstarší láme kůrku pro holuby

a tklivě vnímá každý květ

když bere další prášek z tuby

Syn po levici kontroluje čas

chvíle ve znamení bariéry

nevnímá ptáků zpěvný hlas

tlačí ho bota - kariéry

V písku cesty jméno Kateřiny

té nové, krásné, nejsladší

jíž pozval by rád pod peřiny

kreslí nohou nejmladší

Tu noha nohu míjí tiše

dvě struny bez not těm třem hrají

upřeným zrakem hledí výše

nad krásou ženy rozjímají

Jak jsou ty ženy dneska mladé

pomyslí si ten co je stár

pečlivě zrakem půvab krade

a ve svém nitru uchová

Ten prostřední se dívá povýšeně

Vím o vás všechno ženy snad

s tváří anděla jde ďábel v těle

však i přesto - mám vás rád

Zapomněl jméno Kateřiny

oněměl, skoro nedýchá

zrak stáčí v nedaleké nivy

mladí se ženy ostýchá

Kdesi v čas dvě struny mizí

ozvěna krásy jiskří v ovzduší

tři na lavičce už si nejsou cizí

jsou neslepí, jsou nehluší

„Vzala mi dech“

ten o křivé holi

A synův vzdech

„Já zlomený jsem v půli“

„Asi jsem snil před okamžikem“

třese se dosud třetí hlas

A všichni nakaženi smíchem

prolomí generační hráz

Ve stínu lip na lavičce seděli

tentokrát v bohatém rozhovoru

sešli se tu jako každou neděli