Postel je dnes, bůhví proč, tak děsivě vážná
a pobledlá, bílá jako stěna nebo smrt.
Nemohu spát.
Nastala noc panáčkující s klaunovským nosem
Jako cikánka smažící hranolky s rybými prsty
plná asketismu, temnoty a krásy.
Oděna do včerejších šatů,
v nichž psaní básní je nanášet lógr na papír,
začíná v šupinaté kůži své první kapří krůčky.
Prochází se ode zdi ke zdi v mém pokoji.
Vím o ní. Slyším její přítomnost,
tiskařskou čerň stékat po tváři,
patašutistické slzy přistávající na koberci
v podobě antiperlového deště
milionů ping-pongových míčků.
Ramínko z prázdného šatníku je mou půlnoční milenkou.
Její ladné tvary vhazují do mé tělesné schránky
pootevřené dopisy.
Leží vedle mě netknutě, čistě.
A což pak neví, že dnes v noci rozhodně budu andělem?
Nemohu spát,
možná kvůli železničnímu mostu v mé hlavě,
nebo komářím helikoptérám kroužící kolem rozzářené žárovky,
jako soustava hladovývh planet obíhající kořist - slunce,
ale spíš to bude tou hlavou,
namísto které mám teď horkovzdušný balón.
Vznáším se nad nosorožčím pokojem, nad nocí,
nad všemi ústřicemi přicházející v zástupech,
dát houbám na hubeném těle dobrou noc.
Srdce bije pravidelně,
ale bije na poplach.
Připomíná víc nějaký obludný kávovar než síň lásky,
a tak nemohu usnout
a zahrabávám v pozdních hodinách
tu svou bláznivou pštrosí hlavu do chaoticky zejících veršů.
Je to jediná možnost, jak se milovat s životem,
protože dnes v noci tu se mnou neležíš ty,
jen to hliníkové ramínko
má dnešní
půlnoční milenka.