Slunce se schovalo za temná oblaka,

A já se na to nedokážu dívat a zároveň neplakat…

Je mi smutno, v té tajemné samotě se jen trápím,

Zajímalo by mě, jestli se někdy ke svému starému životu vůbec vrátím…

Stačila jsem poznat, že lidé umějí být neskutečně zlí a podlí,

To jen v televizi jsou lidé za lásku vděční a každý večer se za ni modlí…

Kdežto ve skutečnosti je to o něčem úplně jiném,

Stejně jako když jsem doufala, že spolu s mou láskou v jedno srdce splynem…

Ha! To bylo falešných nadějí, to bylo snů!

To jsem doufala, aby nikdy nebyl konec těm krásným dnům…

Dnům,  které jsem jen s NÍM trávila,

A opravdu skvěle jsem se při tom bavila…

Ale jak se říká – všechno jednou končí a obzvlášť to krásné,

Pak už se nedá nic dělat, když jeho láska ke mně najednou zhasne…

Zhasne jen tak z nenadání, jakoby někdo svíčku sfouknul,

A ON se na mě najednou jako na cizího kouknul…

Byl to pro mě opravdu zničující a bolestivý pohled,

Který si budu pamatovat určitě i za sto let…