todle je fakt dost dobrej pocit,
kdybych věděl,
jak jsem se v něm ocit,
to by byl most k zjištění,
co je to, to vrzání,
to, co mě tu pořád budí,
nutí mě utéct z pokoje,
ven na chodbu,
určit ne na tu stavbu,
jenom, k sakru, odsud pryč,
hned, než člověk vezme tyč,
praští tě s ní o hlavu,
zapálí ti zahradu,
jen než vezmeš něco k zastrašení,
„uteč pryč, můj nepříteli!“,
dělal sis snad jenom srandu,
nevíš už nic o zločinu?
nevíš už snad, kdo ty jseš,
do nebe mi utečeš,
ty nepůjdeš do vězení,
ale za svou mladou paní,
za tou, kterous zabil vloni,
useks‘ hlavu na pokoji,
nevím ani proč jsi tady,
nic tu není, k ukradení,
jen ten pocit vyjímečnej,
nemáš šanci mi ho ukrást,
jen já si ho vytvořil,
svou hlavu si udobřil.
tak už teda utíkej,
života si užívej,
jenom, prosím, nedej vinu,
někomu, kdo půjde kolem,
někde spravedlnost třeba platí,
odchytí tě, můj zloději.