myslela jsem si
že noc stačí na postavení
jeskyně chránící mě nadosmrti
a ráno mělo jenom jiný číslo
stejnou barvu dokonce slova
zvuky a tramvajový trasy
sáhla do kapsy pro noční zaklínadla
a zkameněle tam zůstala koukat
na rozmačkaný tvary něčeho co
mohly bejt písmenka ale vůbec ne nutně
sama s rukama vztaženýma
ke stopám odleskům Živýho
šla k tomu co lidi obcházej
aby se nepopálili neřízli
nezamazali nepodmázli
a nedotkla se
nebylo tam čeho
***
viděla jsem tu krajinu
jako když se otevřou dveře
obdélníkem otrhanýho sešitu
ve stádě ovcí nelze hledat vlka
křičela A. s vědomím že vím
v Posledním tangu v Paříži
se taky křičí
nenajdeš
a ve mně tiše pevně opakuje
nezkurvitelná panna:
je
a to střídavě zabíjí
střídavě ochraňuje
nedosažitelná možnost proti nemožnosti
***
věřila jsem tomu
ale druhej den to smazal
ráno jsem se nezavrtala hloub
a nepřitiskla do bolava
potichu jsem se vyvlíkala
a jako zloděj opatrně
(uvnitř s křikem TAK okradené)
klika studila
ta moje potom taky
věřila jsem tomu
a neviděla rozpor
že můj strach roste po hodinách
až osekávám nutnost všeho
na možnost a pak na drobečky
snu navíc snu tak pradávnýho
(já se mu smála! zříkala se
svatých napořád
dětských hlasů)
nevěřila jsem tomu
ale jenom si strašně přála
aby to byla pravda
a nedotkla se
nebylo tam čeho |