|
Na nebi svítí denní hvězda… nikde ani mráček… krásně teplo a sucho… jsem tu s P. a S., dvě dlouhé rovnoběžné ulice vedoucí do malé čtvrti, její jediné dvě ulice, ani nevím, jak se to tu jmenuje… okolo jsou haldy vytěžené zeminy a v pozadí se rýsují tlusté věže plynojemů a dlouhé tmavé úzké komíny… blíží se večer, hvězda je červená a na červeném obzoru se blyští černá čmouha přízemního smogu a prachu… jdeme stále dál, někde tu mají být rodinné baráky, vzadu za tím areálem… po levé straně stále ty haldy, po pravé neduživý podrost malých bříz a seschlé trávy… trošku oblýskané koleje vlečky mizející mezi ploty…
„A kde jsou ty baráky ?“
„Někde tam vzadu,“ ukazuje P., dívám se tam… šedivý panelák bez balkónů a přízemní dřevěné ubytovny pro dělníky… tady někde má bydlet Nefertiti…
Několik opilých dělníků přijíždí na kolech po děravé silnici s lesklými loužemi fata morgany… je pátek, asi jedou z práce na noční směnu, jak tomu říkají… jeden z nich narazí do haldy a sesype se s kola, ostatní se mu smějí a on se smíchem nasedá znovu… ulice je čím dál delší, natahuje se do nepřirozené délky, představuji si mapu města, kde čtvrť zabírá jen malý prostor mezi nádražím, sídlištěm a silnicí… procházíme kolem zrezivělých konstrukcí čehosi a odstaveného jeřábu, který tu leží odnepaměti… hvězda se dotkla obzoru a rozhodla se do něj potopit… tak jako každý den, pár tisíc kilometrů na sever to tak nedělá, jen se zastaví uprostřed nebe a začne zase stoupat…
Vyšla ze svého domu a zastavila se přede mnou, starobylá tvář, jaké se dnes už nevídají… zaměřila mě svýma zelenýma očima…
„Jdeme ?,“ zeptala se mě… řekl jsem, že jo… tak jsme šli směrem k vrátnici, vytáhla kartu a nechala si v píchačce potvrdit příchod, já taky… pak odešla do šatny… setkali jsme se za půl hodiny v nové hale… přebrali jme lis.
VYTÁHNOUT – VLOŽIT – POTŘÍT – ZALISOVAT – VYTÁHNOUT – VLOŽIT – POTŘÍT – ZALISOVAT – VYTÁHNOUT – VLOŽIT – POTŘÍT – ZALISOVAT
„A co si dělala včera ?“
„Cože ?“
VLOŽIT – POTŘÍT – ZALISOVAT
„Co si dělala včera ?“
ZALISOVAT
„Já ti vůbec nerozumím…“
VYTÁHNOUT – VLOŽIT
„To nic…“
ZALISOVAT
„Cože ?“
Když jsem vytahoval, dotknul jsem se jí prsty… rukavice byla měkká a teplá… vlhká od oleje… hladká, nepíchala…
ZALISOVAT
…přestávka, zastavil jsem lis, čekal jsem na ní, že se mnou půjde na svačinu, po pár krocích se ode mě odpojila a šla na kafe s holkama… já svačil s klukama… venku byla tma a chladno… po třiceti minutách jsme se vrátili…
VYTÁHNOUT – VLOŽIT – POTŘÍT – ZALISOVAT
„Nechtěla bys, abychom zejtra večer šli někam… třeba do baru, nebo tak něco ?, někam spolu ?“
ZALISOVAT
„Cože ?“
„Jestli bys zejtra nechtěla se mnou někam jít ?“
ZALISOVAT
„Já ti vůbec nerozumím !“
„To nic…“
ZALISOVAT
„Co ?“
Když jsme se věnovali sobě, utekl mi pes… pak jsem ho musel nahánět v křoví, našel jsem ho na břehu jezera po malé pískovně… tady je plno pískoven… nesmyslné spousty, stačí přece kamkoliv zanořit lopatu do hlíny a po půl metru je tam nekonečná vrstva písku, tuny písku ve vrstvě hluboké tisíce metrů a tisíce miliard let, hluboké až na dno prekambrického moře s předchůdci trilobitů, mořských hub a lilijic… písek ale stopy nezanechává… zůstalo v něm jen pár lidských hrobů z posledních let… pes seděl na břehu, jakoby na mě čekal, vyhuboval jsem mu a přivedl ho zpátky… sedli jsme si na břeh Labe na lavičku… hladina byla hladká a čistá, plná odlesků, bez lodí a koupajících se Pražáků… nemusel jsem mít schízu z toho, že nevím co říct… pak se stačilo začít líbat…
To bylo poprvé, víš… když jsem šel domů, byla ještě tma… na zemi bylo šero, ale nebe už dostávalo ten temný odstín modré barvy s mraky se zlatými okraji… modrá pomalu světlala a zlátla, přecházel jsem koleje cestou domů a na nebi se křižovaly bílé čáry letadel… zdálo se mi, že to bylo víc, než to, že jsem šedesát minut před tím přišel o panictví… v tu chvíli jsem to totiž teprve dokázal zhodnotit… bylo to moc krásný…
Když šla pro víno, musela jít do sklepa… sklepy… místa, kde je šero a tma… vešla dovnitř, díval jsem se na ní z otevřených dveří, které vedou do chodby, pak jsem v tom sklepě zhasnul a zavřel jsem ji tam… opřel jsem se o dveře, aby je nemohla otevřít, přitom jsem se trochu bál, že mě přetlačí… párkrát do nich bouchla, pak jsem je otevřel, vyšla s úsměvem ven.
„Tak jo, jdeme pro víno,“ řekl jsem jí… šla se mnou do sklepa znovu, tentokrát jsem šel napřed já, otevřel jsem tam ledničku a za zády slyšel, jak cvaknul vypínač a dveře jak se zavírají, nechal jsem ledničku otevřenou, aby tu světlo ještě zůstalo, malá žárovička ukrytá mezi lahvemi a syrovým masem osvětluje celý sklep, došel jsem ke dveřím, zmáčkl kliku a vrazil do nich docela velkou silou, věděl jsem, že to nebudu mít jednoduché, ona pak jemně povolila, otevřel jsem ty dveře, stála v nich s rukama na futrech mi blokovala cestu… objal jsem ji v bocích, byly měkké a teplé, dívali jsme se na sebe jsme neřekli nic… jen se usmívala… věděl jsem, že kdyby nehrozilo, že z jiných dveří vyběhne nějaký člověk nebo ten její, věděl jsem, že pak bych ji mohl políbit… ale byli tu všichni, velký hluk a pokoje plné lidí, oba jsme to věděli, ale to bylo taky všechno, co jsme s tím mohli dělat.
Dala ruce z futer a já povolil sevření jejích boků… později mi předvedla, že nohy si holila předevčírem, „Šáhni si na ně,“ napověděla mi, pohladil jsem je, trošku píchaly, jak na nich rostly nové chloupky…
„Ahoj Smenchkare… nechtěla bys, abyme se setkali jentak, sami dva ?“
„A proč sami dva ?“
„Protože bych si to přál.“
„Proč by sis to přál ?“
„Protože… by to bylo… hezký…“
Oba víme, co se tím myslí… dohodnuli jsme se, že se setkáme za Labem v jedné turisticky provařené vesnici… jel jsem tam na kole, ona taky, připadalo mi to jako dobrý nápad… trochu jsme se tam opili…
Když jedeme přes nový most na druhý břeh, abychom už jeli domů, je tma… taková tma, že když půjdete dlouho lesem, zjistíte, že hvězd je přece daleko víc, než jste si kdy mysleli… nebe je prošpikované nezřetelnými bílými světýlky soustředěnými v pruzích a oválech… uvidíte rameno mléčné dráhy nesměle se rýsující v drtivé pozemské tmě a na šedou eminenci jejího jádra nedohlédnete vůbec…
„Nechtěla by ses vykoupat ?“
„A v čem ?“
Pokrčil jsem rameny… „V tom, v čem já…“
Neprotestovala, čehož jsem se trochu bál… zastavili jsme na čisté písčité pláži, zul jsem si boty a sundal hodinky, které jsem vložil do těch bot… z kapsy vytáhnul ručník…
„Kdes ho vzal ?“
„Počítal jsem s tím.“
Rozložil jsem ho na písek a sundal si kraťasy a trenky jedním tahem… potom tričko… zůstal jsem před ní nahý… s trochou zbytečné a překážející nesmělosti se svlékla taky, pak jsme vlezli do vody, byla hrozně studená… potopil jsem se celý a když jsem se vynořil, zjistil jsem, že stále stojí jenom pokolena ve vodě… postříkal jsem ji.
„Nech toho !,“ zakřičela potichu a nazlobeně… postříkal jsem ji znova, pak už se taky potopila… chvíli jsme plavali… vlastně jsem se nikdy nekoupal v noci, tohle bylo poprvé… z nebe spadla hvězda a já si přál, abych se do ní dokázal zamilovat… neřekl jsem jí o tom, přání s padající hvězdou se nemají říkat nahlas… a vůbec – všechna tahle přání jsou tajná.
Vylezli jsme na břeh… sednul jsem si na osušku na zemi, voda ze mě pomalu odkapává, vyzval jsem ji, aby si přisedla…
„A můžu se do něj nejdřív utřít ?“
Vstal jsem a vzal ručník do rukou… utřel jsem ji já, ale prsa mi utírat nedovolila… když si je utřela, položila ho znova na zem, sedli jsme si na něj, studil do zadku, pomalu se zahříval… povídali jsme si, otočil jsem se tak, abych seděl na ručníku obkročmo, otočila se taky tak, nevejdeme se sem, proto jsme se nohama zaklínili do sebe… ucítil jsem, jak mi do rozkroku teče teplá krev… konečně se budu moct přestat stydět, ve vodě se mi totiž úplně scvrknul… objala rukama moje nohy, pořád jsme o něčem mluvili, ale nebylo to moc důležité, protože jsme stejně nakonec ztichli… pak se mi pomalu začal stavět… všimla si toho a trhla laškovně obočím…
„Já za to nemůžu,“ řekl jsem a pokrčil rameny… pozorovala ho až byl nakonec úplně postavený… pak mě za něj chytla a udělala mi to rukou, bolelo to, ale tak… málo a hezky… když bylo hotovo, utřela si ruku do písku… teď přišla zas moje chvíle… roztáhnul jsem jí nohy trochu víc a položil jí dlaň na kundičku, hladil jsem ji po stehnech blízko jí… občas po ní přejel a počkal, až úplně zvlhne… udělal jsem to zase já jí… nakonec asi 3x, nebyla dokonale oholená, píchala podobně jako ty nohy, co jsem jí hladil před týdnem… měkká… důvěrně to mlaskalo… oblékli jsme se, protože nám začala být zima…
Po půlhodině jsme si dali pusu na rozloučenou…
Stojíme na břehu Labe, je tu přívoz, který se používá už jenom k převážení sena z druhé strany řeky… poskakuje kolem mě jako malá holka… nakazila mě svou veselostí… začínám být taky takový… chci se jí dotknout, ale vždycky když se přiblížím, zmizí z dosahu… nedávám na sobě nic znát, zdá se, že ani ona si toho nevšímá… chtěl bych to nějak zařídit, abych ji mohl obejmout… pak se zastavila s vážným úsměvem ve tváři, s úsměvem s jakým se lidé loučí, s jakým se loučí na desítky let… zůstal jsem stát čelem k ní, drží ruku za zády, pak ji zvedá před sebe, natahuji tu svou… pokládá mi do dlaně hrst pistácií… pak opět někam odběhne… upadne na zem na bílé doktorské plátno, přiběhnul jsem k ní… leží na zádech, skláním se a chytám ji oběma rukama podpaží, abych ji mohl zvednout, ale leží jako přibitá, ani jsem s ní nehnul, na ruce mi spadly prameny jejích hnědých vlasů… stále ten úsměv, je čím dál nedostupnější a vzdálenější… a já úplně bezbranný a bezradný…
„Ahoj…“
„Ahoj… eee… kdo to volá ?“
„No já… Smenchkare.“
„Jeee, já tě nepoznal…“
„Hm… co budeš dneska dělat ?“
„Nevim, asi nic moc… proč ?“
„Nechceš se zase se mnou sejít ?“
„Chci.“
Zase je tma… stejná, jako v kterékoli jiné noci, tahle reálie se moc nemění…
„Chtěla jsem bejt s tebou, ale S. mi to nedovolil,“ říká na uvítanou.
„Tys mu o nás pověděla ?“
„Ne… ale musela jsem mu přece říct, co budu večer dělat.“
„ ‚Musela‘ ?… někdy si připadám jako ve společnosti psychopatů…“
Rozmrzel jsem se kvůli tomu… tolik jsem se těšil… jdeme zase k S., pořádá domácí párty stejně jako před týdnem, šli jsme tam každý zvlášť… později jsme si sedli u S. vedle sebe na terase, má na sobě černou sukni, k ní vršek s oválným výstřihem…
„Oholila ses ?,“ a pokládám jí ruku na stehno, nepíchá, zatímco se s někým baví, má nohy pod stolem… zajíždím na vnitřní stranu, maličko, skoro neznatelně, ty nohy roztáhla… přívětivé gesto naznačující, že můžu…
Pak jsem musel jít domů… šel jsem s P. okolo dálnice svítily billboardy, velké černé desky s bílou zářivkou uprostřed jasně bíle svítící… světla domů jsou už zhaslá, nikdo neponocuje… nikdo až na několik puberťáků a puberťaček, kterým sny nedávají spát, tiché tajné sny šustící pod peřinou… nad námi žlutá světla lamp…
„Viděls tu novou reklamu na Spidermana ?“
„Asi ne…“
Podíval jsem se za světly nahoru, na nebi tiše plula dlouhá raketa, nejasné šedé tělo bez světel… raketa co létá mezi kontinenty a nosí internacionální pomoc, urychlený vývoz ideálů ze země původu…
„To bude atomovka !,“ křikl a zmizel… zůstal jsem na ulici sám… skrčil jsem se k zemi za podezdívku plotu a čekal na výbuch, přemýšlím o tom, jestli má vůbec smysl se schovávat, když letěla tak nízko, že kdyby na ní bylo něco napsané, dalo by se to přečíst i bez dalekohledu… spadne někde blízko… nic o ní nevím, třeba se mi to všechno jen zdálo, žádné rádio, žádný městský rozhlas… nic, žádná informace… zase jsem se postavil, nemá to cenu… nemá cenu se schovávat…
Když jsem se od ní vracel, musel jsem jít přes park… nemá zrovna tu nejlepší pověst, je v něm neproniknutelná tma… taková tma, která je venku, když jste uvnitř a máte rozsvíceno… tma prázdných pokojů v domě, ve kterém jste sami, tma, ve které se může leccos schovávat… nikdy nevíte, co od ní čekat… z té tmy se napůl vynořila, jen napůl… jen je vidět, že tu je… vlasy stažené ve volném culíku a lesknoucí se kůže tváře a rukou…
„Ahoj…,“ pozdravila mě tiše, odpověděl jsem jí a očima se snažil proniknout až k ní, věděl jsem, že mě zná, ale nepoznával jsem jí… objala mě… pak mi zajela rukou do kalhot a chytla mě za něj, chvíli počkala, až se mi postaví a začala mi ho honit… udělal jsem se do slipů, povolila objetí jedné ruky, kterou mě pořád ještě držela a zase se ztratila… nevím, kdo to byl…
Pamatuji si na chvíli, kdy jsem ji viděl naposledy… byl jsem s celou partou, odcházeli jsme z jejího domu… vyšel jsem ze dveří a podíval se do krajiny, strmé oblé kopce zarostlé smrkovými lesy… vypadaly zcela neprostupně, žila v nich stáda jelenů, daňků, muflonů a divokých prasat… jejich kopyta dupala a rypáky ryly… celý les neslyšně řval životem… v úzkém údolí tekl potok průzračné vody… krajina legend… chvíli jsem ji hledal očima, abych jí mohl dát pusu na rozloučenou… když jsem ji nalezl, odcházela bez rozlučky polem mrtvé kosodřeviny, vedla se za ruku s vojákem v uniformě z prusko-rakouské války… nechápal jsem to, vůbec si mě nevšímala…
„Tak tady se posaďte a počkejte, až na vás přijde řada,“ řekla mi vojenská úřednice a zanechala mě v čekárně, kde kromě mě sedí ještě jeden branec… druhé kolo odvodního řízení… v prvním mi řekli pouze: „Na, oblíkni se, tady máš samopal, dej si dvě kolečka a jdi !,“ a poslali mě do Iráku s tím, že jsem odveden a vycvičen… ale to bylo dřív… teď to probíhá asi trochu jinak…
Chtěl jsem jí uniknout… nechtěl jsem se celý život dívat na Nefertiti z druhé strany lisu a poslouchat její nedoslýchavé „Cože ?“… čím víc jste toho prožili, tím víc můžete mluvit… máte o čem… o čem mám mluvit já ?, o svém lisu ?… ano, už žádné bezesné noci, žádné zhoubné myšlenky, žádné vytáhnout – vložit – potřít – zalisovat, teď bude jen vztyk ! – k zemi ! – pal !… o mnoho lepší, nikdo s vámi není… nikdo… o tom to je…
„Pan Soukup?!,“ úřednice se vyklonila ze dveří… ten druhý člověk v čekárně vstal a vešel do kanceláře…
Jo, už se na to těším… aspoň nějaká náplň… bojovat v legiích, to je ono… a ať už mi dá nějaká Nefertiti navždy pokoj !
Zpoza dveří je slyšet ostrý hlas zdejšího důstojníka…
„…takže pane Soukup, stoupněte si sem.“
Armáda… to je ono… pravé zaměstnání pro muže !
„Tak pozor !,“ zakřičel znovu důstojník za dveřmi…
PRÁSK !, zvuk nárazu kulky do stěny a plesknutí mozku o zeď… „Služby neschopen, další…“
„Kde si byl včera ?“
ZALISOVAT
„Cože ?“
Čas plyne pomalu… někdy… většinou když to nejméně potřebujete… letní čas s hrnky kávy na lavičce před nádražní budovou, tetelící se vzduch… malá stanice na jednokolejné elektrifikované trati… 4 koleje a dost… blíží se nákladní vlak, výhybky přehozené na druhou vedlejší kolej…
„Tak si to pojďte nahodit,“ říká mi výpravčí, u které se zaučuji, starší žena, asi 55 let… na vjezdové návěstidlo jsem nahodil 2 žluté – návěst pro Rychlost 40 km/h a výstraha, na odjezdovém zůstává červená… za chvíli pomalu přijel nákladní vlak s elektrickou lokomotivou z šedesátých let, zastavil před semaforem a strojvedoucí se vyklonil ven z okýnka…
Vzadu za stanicí stojí nedostavěný dům, stojí tam už léta, nesmyslně a zbytečně ve vesnici s pár stovkami obyvatel, vesnice odtud vlastně ani vidět není, jen ten dům tu osamoceně stojí, bílá sloupová konstrukce nedokončené hrubé stavby z železobetonu… vešel jsem do ní a začal stoupat po schodišti nahoru… dostal jsem se až na střechu skrz dveře bez skleněných výplní… zrezivělá zednická kolečka, stopy dávné práce… dívám se do placaté krajiny, ze zeleného porostu stoupá šedožlutý oblak… v dálce staví dálnici, za pár měsíců bude tady… otáčím se, za mnou stojí žena… strnulý neprostupný výraz… jako nedokonalá postava z počítačové hry… chci uniknout před jejím pohledem, ale je jako Mona Lisa, pořád mě sleduje… chci jít dolů a jít pryč, ale nemůžu najít schodiště, běhám po střeše, ale je jednolitá, z jednoho jediného kusu černé lepenky, nikde díra, aby sem mohly vést schody… v dálce hřmí rypadla a bagry… mrak stoupá nahoru a je černý… žena stojí stále na svém místě… západ slunce mezi dráty z rozvodny… přesunuli jsme se o patro níž, schodiště tu však taky nemůžu najít… došel jsem k té ženě, stojí za dveřmi, ze kterých zbyl jen dřevěný okraj, skleněná výplň chybí… schodiště je za jejími zády… bez zájmu a přesto soustředěně mě pozoruje.
„Já půjdu k tomu schodišti, jo ?“
Neřekla ani slovo, přikročil jsem ke dveřím, nejde jimi projít… nevím proč, ale nejde… chci je tedy otevřít… jednou rukou se o ty dveře zlehka opře… nemůžu jimi ani hnout, tlačím na ně oběma rukama vší silou, ale nepovolují… přestal jsem na ně naléhat… nemá cenu se dřít… nemá cenu cokoliv dělat…
Její tvář se změnila v pohrdavém úsměvu… pustila ty dveře, prošel jsem jimi a ona se za mnou dívala… už jsem se neohlížel, klesal jsem zase dolů, nejdřív pomalu a důstojně, potom čím dál větším tryskem, přeběhnul jsem po přejezdu koleje a vběhnul do stanice, závory jsou stažené a všichni zaměstnanci čekají v černých oblecích před budovou, kromě nich nikde ani noha… strojvedoucí stojícího vlaku se napjatě dívá z okna svého stroje… všichni mají vážné tváře, všiml jsem si, že výhybky jsou přehozeny na neobsazenou vedlejší kolej… kolejnice pokryté rzí ztrácející se v trávě …
K našim uším dolehly kovové zvuky rychlé jízdy… podle zvuku jsou to dvounápravové vozy, nic víc… možná motorák… signalistka – docela hezká asi pětadvacetiletá hnědovláska s měkkými prsy a rovnoměrně kulatou postavou, jmenuje se Meritaton – si klekla na zem a výpravčí jí položila ruku na hlavu, prsty zanořila do volně rozpuštěných vlasů… na obzoru se objevila silueta vagónu osaměle se řítícího po trati… za ním připojený druhý… na začátku stanice oba prudce zatočily na výhybce a prosvištěly okolo nás do trávy na kolejích… záběr seshora na Hlavní nádraží v Praze, malá holčička běžící po kolejích, cítím se být jí, vím, že někdo chce spáchat sebevraždu… nevím kdo, někdo důležitý… běžím po kolejích, znovu záběr seshora… modré poštovní vagóny… ten člověk to udělal… asi to udělal… dva vagóny na vedlejší koleji se rozprskly v nic…
Meritaton vstala a odešla na své místo… výpravčí jí řekla, ať přehodí obě výhybky na levém konci stanice… rozsvítil jsem na semaforu pro vedlejší kolej zelené a žluté světlo, Rychlost 40 km/h a volno… nákladní vlak se pomalu rozjel… cisterny s olejem a tekutým propan-butanem… náklad dřeva… odrazka na konci vlaku se houpe a cinká… cink cink.
„Nefertiti ?… Nefertiti ?,“ šeptám co nejtišeji s uchem přitisknutým k podlaze… neozývá se…
„Tak takhle vy to děláte ?!,“ vyštěkl za mnou S.
„Co děláme ?“
„Tak ty se tu scházíš se Smenchkare !?“
„Ne… říkal jsem ‚Nefertiti‘, ne ‚Smenchkare‘.“
„Jo ?… aha… promiň,“ řekl mi na omluvu a odešel.
Noční služba… obrovská šišatá červená hvězda mezi dráty… poslední osobní vlak… poslední cestující prošel brankou vedle budovy a jeho kroky ve tmě křupou po štěrku až utichnou na dřevěných hatích u rybníku… Meritaton si upíná pramínek vlasů do malého umělohmotného skřipce… předtím si je vyčesávala, má je kousek pod ramena, při vyčesávání praskaly a šustily… věčné čekání na další vlak… už se blíží, Pn 61003… jen projíždí, jdu si stoupnout na perón, pokynu rukou strojvedoucímu… uhlí, prázdné cisterny, dřevo, kontejnery…
Člověk je tu sám… jen ví o těch dvou, o Meritaton a tom starým pánovi, co jsou na koncích nádraží a přehazují výhybky… přijela za mnou na svém kole… čekáme na další vlak, Nex 58003, co má projíždět za půl hodiny…
„Ahoj, můžu si s tebou dát tady kafe ?,“ říká tiše u dveří, tváří se přítulně…
„Můžeš, udělám ho…,“ odpovídám, zatímco natáčím vodu do konývky… přemýšlím nad tím, jestli nepřijde ten druhý signalista, snad ne… má na sobě bílé tílko a džíny, noc je teplá… na zdech černobílé fotky z minulého století, děti… spousty dětí, pózují před fotografem s transparentem ČESKOSLOVENSKO MUSÍ DOSTÁT SVÝCH ZÁVAZKŮ… rozmazané nejasné tváře, jakoby už všechny byly dávno mrtvé…
Sedli jsme si na pohovku v rohu služební místnosti, svoje hrníčky jsme položili na parapet okna za námi.
„Necejtila jsem se tam moc dobře…,“ se smutnýma patetickýma očima.
„Proč ?“
„Věděla jsem, že seš tady…“
„Proto ses necejtila dobře ?, protože jsem tady ?“
„Hm… ty seš tady a já jsem tam…,“ dala mi ruku za záda tak, že mi dlaň položila na někam pod rameno na prsní straně… opřel jsem se hlavou o její měkkou paži a usrknul kafe.
„Máš krásnou ruku… pohodlnou, krásně měkkou,“ říkám jí.
„Hm… měkkou ?, asi jo… obalenou tukem.“
Zůstala zaseknutá pohledem na fotkách nade dveřmi, vlasy jí visely dolů a nad čelem měla dva malé růžky umělohmotných skřipců…
„Na co myslíš ?,“ zeptal jsem se… ještě chvíli neodpovídala.
„Na to, že bych tady s tebou chtěla zůstat celou noc,“ ještě více se přitulila.
„Jo ?, proč ?, co bys tu dělala ?“
„To co teď…“ a ještě mnohem více…
Zadívala se na mě, v tu chvíli jsem prostě věděl, že můžu… byl to naprosto srozumitelný signál… rty jsme se přiblížili, strčila mi jazyk do pusy, já do její… pak jsme jen tak seděli, položila mi ruku do klína a pohladila mě tam…
„Děláš si to sám ?“
„Jo…“
„Já taky… od té doby, co seš tady, čím dál častějc…“
Zazvonil telefon, Nex 58003 vyjel z nejbližší stanice, nahodil jsem semafory na volno… druhý telefon… z protější stanice za chvíli vyjede Pn 61014, bude se muset křižovat, za nexákem jede další vlak… poslal jsem ji do stavědla, kde pracuje…
„Až přijdu domů, budu na tebe myslet, až si to budu dělat…“
„Já taky,“ trošku jsem se začervenal.
„Věříš v lásku na první pohled ?“
„Ne.“
„Proč ?“
Vlak proskřípal celou stanicí a dojel až na její konec, pár penzistů s nadávkami, ostatní tiše, se vydali na cestu k vlaku… nastoupil jsem do něj, vevnitř jsem opřel hlavu o sklo okna a usnul… probudila mě Nefertiti, co si sedla vedle mě… na sedadle přes uličku se usadil velmi tlustý muž, něco mezi 55 a 60 lety, svou tašku položil na sedadlo naproti a zanořil hlavu do vrstvy sádla na krku…
„Kam jedeš ?,“ zeptala se mě a zakousla se do tlustého trojúhelníkovitého úkrojku melounu, co držela v ruce.
„Do práce,“ odpověděl jsem jí a ospale přimhouřil oči…
„Hmmm…,“ zavrněla… „A kam jedete vy ?,“ otočila se na tlusťocha vedle.
„Co ?, co je vám po tom ?“
„Co je mi po tom ?,“ optala se sama sebe a zasmála se, „Jen tak… prostě se ptám.“
„A já se vás ptám, co je vám po tom ?“
„Tady se ptám já,“ pořád ten její rošťácký úsměv.
„Do práce,“ pronesl vztekle muž a začal předstírat, že se dívá z okna, Nefertiti vstala a došla k němu, sklonila se k oknu tak, aby její oči byly ve výšce jeho očí, dívala se taky ven.
„Tak co ?, je to tam zajímavý ?,“ říká a směje se zase tomu.
„Jo.“
„Jezdíte tu každej den… a neodpovídáte tak, jak byste měl, a díváte se z okna do krajiny, na kterou se můžete dívat každej den… a přitom vás přece vůbec nezajímá… krajina vás nikdy nezajímala.“
Vlak zarachotil na výhybkách a zmizel v lese, podle kolejí zarostlé příkopy a valy, které dříve chránily les před požárem od parních lokomotiv.
„Jak o tom můžeš vědět ?,“ zakřičel na ni muž.
„Hmm… a my si budeme tykat ?“
„Ne, my si nebudeme tykat, já ti tykám.“
„Já ti taky tykám.“
„Ne, ty mi netykáš !“
„Tykám, to neslyšíš ?“
„Ne !“
„Takže nejen těžká obezita, ale i vada sluchu…“
„Řikám ti, aby sis mě přestala všímat !“
„Neřikáš.“
„…co ?, jakto ?“
„Řekl si: ‚ Řikám ti, aby sis mě přestala všímat‘, tahle věta ovšem pro svojí logičnost vyžaduje, aby následovala po větě ‚Nevšímej si mě !‘, ale tus neřekl.“
„Tak sem jí neřek, noo… a co ?“
„No ne… měl by sis na to dát pozor, člověk se může snadno splíst, a ani o tom neví… koneckonců nejste sám, pane, kdo trpí nadváhou až obezitou, prý až šedesát procent Čechů trpí nadváhou… převážně jsou to ti starší… jako vy… údaje o nedoslýchavosti neznám.“
„O co ti jde ?“
Tiše se zasmála, stojí nad sedícím mužem ve vyzývavém postoji… mnohá modelka by mohla závidět… jehla piercingu trčí z brady dopředu, jednu ruku nad zadkem palcem zachycenou za opaskem manšestrové sukně, druhou drží před sebou meloun…
„O nic,“ a znovu se do něj zakousne… červená sladká šťáva odkapává na zem… vlak vjel do nejhlubší části lesa… zešeřelo se a ochladilo… kap kap.
„Já na tebe kašlu,“ odvětil a začal se chystat k odchodu… starší paní kdesi na opačném konci hlasitě zaprotestovala proti vyzývavě drzé cestující, co tu stojí…
„No tak paní… vy jste taky obézní, a vy taky a vy taky !,“ ukazuje prsty na jednotlivé lidi ve vlaku, dívka s lehkou nadváhou o sedadlo dál se začervenala… ale na ni Nefertiti neukázala, jen na ni přátelsky mrkla oběma očima… dívka se usmála a zadívala se do země a na své nohy.
„Já bych ale neodcházela… mohl byste upadnout,“ říká Nefertiti a šťáva z melounu dál kape na zem…
„Chm…,“ zavzteká se ještě muž a vstává… odchází s těžkou taškou v ruce, Nefertiti se za ním dívá a pomalu kouše červenou dužninu… pak se ozvalo plesknutí, tupý těžký dopad… muž se pracně sbírá se země, Nefertiti se jeho směrem dále přezíravě usmívá, kouše meloun, šťáva kape na zem, muž padá znova a znova, po kolenou se vplazí do druhého vagónu a zavírá za sebou dveře… pobavené tváře za sklem dveří… Nefertiti vyhazuje okousanou zelenou kůrku ven z okna… vlak vjel do pole, protnul dva kovové mosty… sedla si vedle mě… vlak se vytrácí z roztřeseného letního obrazu… klid, ticho… smějící se Afrika…
„Kolik ti vlastně je ?“
„Šestnáct,“ prohlížím si jí… kouzelná droboučká blondýnka, na šestnáct nevypadá, možná jí není ani patnáct… těžko říct…
„Máme chatu hned za zdymadlama, doprovodíš mě tam pak ?,“ ptá se mě, odpovídám, že jo… je z Prahy a tady je na prázdninách, je to tady takové chatařské centrum… její hlas… trošku přitroublý, často přechází v tiché ječení… zatímco moji známí kouří, sedli jsme si na lavičku bez opěrátka, obkročmo proti sobě, vyprávím jí nějaké nesmysly s dlaněmi položenými na jejích kolenou…
Potom jsme vstali a šli do jednoho baru… usadil jsem si ji k jednomu stolu…
„Víš co to je 4 – 8 let ?,“ slyším za svými zády, otočil jsem se… někdo, koho jsem snad nikdy neviděl, později mě dokonce oslovoval jménem, odpověděl jsem mu, že nevím, co to je 4 – 8 let.
„Co si dáš k pití ?,“ zeptal jsem se jí.
„Colu.“
Jdu pro ní k pultu… je tu hodně lidí a obsluha nestíhá, chvíli to trvá… když jsem se s pitím vrátil ke stolu, neseděla už tam… za zády rozesmáté ksichty.
„Nepovedlo se ti to, co ?“
Položil jsem sklenice netknuté na stůl, na místě jsem se otočil a odešel… proč se každý nestará jen o ty své věci ?
Zaháknout k sobě ruce palci – vzniká symbol ptáka… zamávat křídly… kůže se pokrývá peřím, dravec vzlétá a krouží, nadnášený teplými vzdušnými proudy… ještě pár koleček a mizí v ledových stratosférických mracích… vystřelen negovanou gravitací… rozprskává se ve vzduchoprázdnu… červený cákanec a vznášející se peří…
Vítr jemně fouká a neznatelně pohupuje hrubou stavbou domu… rozpřáhnout ruce mít tak křídla… mít tak křídla, vyletět do výšky, co to dá… pak křídla složit na hřbetě a svištět dolů na černý asfalt, na šedivý beton… rozkřápnout si hlavu o trubku zábradlí… mám z toho závratně krásný pocit.
„Nedělej to !,“ malá holčička za zády… malá žena sama v moři /…
„Proč ?, není kam se dát…/,“ nohou vyzkoušet jaký je dneska vzduch, špičkou zamávat za okrajem střechy… zabalancovat, vyzkoušet si odvahu…
„Ano… není kam se dát… kam se chceš dát teď ?,“ slunce vtrhlo do budovy, protrhalo mraky… bílé kužele zaprášeného světla pronikajícího mezi sloupy a dírami oken…
„Tam,“ ukázal jsem prstem dolů… dole je cesta a přejezd… nádraží s hnědovláskou Meritaton… nic se nehýbe… nikde nic, nikde jediná věc, která by se ještě pohybovala… prázdné kolejiště bez jediného vagónu… jen vzadu rákosí trochu šustí… rákosí spletené křížem a pokreslené symboly ptáků, slunce a královských kober…
„Tam ?, dolů ?… vzduchem ?“
„Vzduchem.“
Usmála se nechápavě, její úsměv přešel ve výraz zastíraného pohrdání, otočil jsem se od ní ke své propasti pod nohama… ještě jednou se otočit zpět a podívat se na ni… řady sloupů, pruhy bílého světla s vířícím prachem… drobná blondýnka s přitroublým hláskem… černá postava ve stínu… dlouhé vyzáblé tělo v černých šatech… nepoznatelná tvář, kterou vidím, ale přesto si ji nedovedu vybavit… dívá se na nás… chytil jsem holčičku za ruku.
„Pojď, poběž se mnou !,“ šeptám jí do ucha.
„Já nemůžu… nemůžu chodit,“ odpovídá posmutněle, beru ji do náručí a utíkám s ní pryč po schodech… černá postava se nehýbe, jen se za námi otočila… beru schody po dvou po třech, ohlédnul jsem se, stále je za námi, nehýbe se, přesto ve stejné vzdálenosti… bílé pruhy světla… černé stíny… světlo mi bliká v koutkách očí, oslepuje mě… vběhnul jsem do dalšího černého pruhu stínu, nohy se mi lepí k podlaze, nemůžu je zvednout, síla jako gravitace na povrchu Saturnu… můj běh zbržděn skoro do zastavení, ještě malinký krůček… jen pár milimetrů… gravitace zmizela a moje nohy vystřelily uvolněnou silou, otočil jsem se a postava tam stále stála… před námi jsou dveře, co nejdou otevřít… těžké dubové kazety v železném rámu s kováním z patnáctého století… postava náhle stojí těsně za mnou… holčička nerozhodně přešlapuje na místě… přešlapuje na místě, nemůže jít dopředu, její nohy tiše pleskají po hrubých kamenech na podlaze… šrouby ve dveřích plavou a pohupují se, jako by byly na svislé hladině.
„Já těmi dveřmi nemůžu projít, nemám klíč,“ říká zmateně a postava se začíná pobaveně usmívat, teď nás bude mít dva… je to Smrt… cítím její radost, září z ní a pruhy světla se rychle zužují do malých paprsků nesměle prorážejících vrstvy temnoty… nikdo nic neříká… a střecha tam stále je vysoko kroužící ptáci stahující se mršiny nikde ani vagón ticho klid pruhy světla vířící prach malá holčička sama se mnou sama s ní každý za sebe nikdo za tebe nic nevyřeší ani smrtí nekončí tvoje rozehraná hra tak hraj jsi na tahu hraj !, je to přece opravdu Smrt, skutečná, skutečnější než obvykle… víc než smrt, víc než národ, ein Volk, ein Reich, ein Tod !, skutečně skutečná !
Koukám postavě do očí a ona se rozplývá, celou místnost zaplavilo světlo… z venku dolehl hluk pohybujících se věcí… vím, že jsem tady byl vždycky sám… ve větru tiše pleskají kroky malých nohou.
„Jo ?, tak tadyto máš za to !,“ zakřičel na ni a dal jí pěstí do tváře až upadla na zem, na místě se otočil a odešel… posadila se a rukou si šokovaně ohmatala modrající a červenající bouli na lícní kosti… shýbnul jsem se k ní.
„Seš jinak vpořádku ?,“ zeptal jsem se.
„Asi jo,“ odpověděla, klepala se…
„Co to mělo znamenat ?“
„Žárlivost…“
„Aha, poď, půjdeme na vzduch.“
S rukou na jejím rameni jsem ji odvedl ven, namočil jsem kapesník do vody a podal jí ho, aby si mohla tu ranku otřít a zchladit.
„Některý lidi jsou psychopati.“
Z tunelu vyjelo metro, bílé vagóny… přitisknuté tváře namačkaných lidí… zvedla se… odváděl jsem ji domů, cestou jsem si ji prohlížel a napadlo mě, že bych ji mohl znásilnit v opuštěném parku, nikdo by si ničeho nevšimnul a ona mě nezná, stačilo by utéct a ztratit se ve velikém světě… zastavil jsem ji, koukáme si do očí… do mírných hnědých očí, nejistě se usmála, protože věděla, na co myslím… vítr jí sfouknul vlasy přes oči, odstrčil jsem je prstem, aby dobře viděla, neutíkala a nehýbala se… prošli jsme tenkou stěnou z lesklého alobalu a ocitli se na zasněžených pláních v Nové Zemi, jednotka útočících vojáků v péřových bundách… jdeme s nimi do mírného svahu… nebe je šedivé s pohybujícími se mraky pod vrstvou oparu… růžový obzor… dunění blížící se bouře… nohy se občas propadnou skrz krustu zledovatělého ledu… ledový vítr dorazil k nám, teplota pod 50 stupňů, rychlý úprk před větrem, co sviští v uších, nasadit si kapucu, jinak zmrzneme… vojáci kolem padají k zemi zasažení okamžitým umrznutím, padají na kolena, pak si lehají… možná je najdou za 50 000 let ve věčně zamrzlé půdě… eskymáci si z nich uvaří guláš… ale my nesmíme zmrznout !, my nemáme žádné pistole !… my jsme tu jenom spolu… nasadili jsme si rukavice a já jí zakryl uši teplým bílým kožíškem… vstali jsme a rozeběhli se dál přes oblý svah, kde je vítr nejstudenější… podlamují se jí nohy a poklekává taky jako předtím ti vojáci… beru ji podpaží… zvedám… beru ji do náručí, je dost těžká… vleču se s ní pryč až na zastávku tramvaje… pokládám ji na lavičku, musíme čekat… sundávám si svojí bundu a přikrývám ji ještě tou… zimou se nezvladatelně klepu, poskakuji a dupám… v šeru zazvonila tramvaj a mezi bílými vločkami se objevila dvě žlutá světla… tramvaj přijela a my do ní nastoupili, je v ní teplo a vítr tu nefouká.
Vystoupili jsme u ní před domem… měla na sobě tričko bez rukávů… odemkla dveře, otočila se ještě ke mně, já jí dal pusu na rozloučenou… pak jsem šel domů… na silnicích se míhaly bílé a namodralé pruhy reflektorů… modré značky se šipkami svítily odraženým světlem a pod nohama křupaly ulity šneků, kteří ve tmě nebyli vidět…
„Ahoj, tady Smenchkare.“
„Nazdař !“
„Dlouho si mi nevolal…“
„Jo ?… promiň.“
„Jakto ?, něco se děje ?“
„Ne… jenom sem nějak… neměl čas.“
1.9.1939 – Gliwicz: Milá Gertrud, právě jsme překročili hranice Říše, škoda, žes nemohla vidět kolonu naší jednotky, jak se sune po silnici !, náš nádherný lid !… Poláci tvrdě vzdorují, ale déle než měsíc to nevydrží, do měsíce mě čekej !, tvůj milující Horst.
27.4.1945 – Postupim: „Gertrud !, Gertrud !“
Hučící elektrická lokomotiva projíždějícího vlaku, uhlí, dřevo, lehký topný olej… uhláky, rajky, vé esáky… cink cink… jedno návěstidlo na Stůj, druhé na Rychlost 40km/h a výstraha… další lokomotiva… ucelený vlak vapek s uhlím do elektrárny… skřípání brzd v čirém modrém nebi bez mraků… denní služba… nákladní vlak tu má pobýt 35 minut… v dopravní kanceláři jsou teď 4 lidé.
Meritaton si sedla vedle mě na pohovku, půl hodiny nebude mít zřejmě nic na práci, její hnědé vlasy mi spadly na ruku za jejími zády… směje se a dělá, že něco říká, já se taky směju a dělám, že něco říkám… prstem jsem se zachytil pásku podprsenky a občas s ním cvrnknu o tělo, rozčiluje se neznatelně, mezitím přijel osobní vlak, vyšel jsem před stanici, ze čtyř vagónů vystoupilo 6 lidí, vlak zase odjel… zadíval jsem se na rozestavěnou budovu za kolejemi, krouží nad ní černí ptáci, okolní les vypadá, jakoby ji měl za chvíli celou pohltit beze zbytku, mezi vagóny stojícího nákladního vlaku zasyčel vzduch… obrátil jsem se zpátky, nad budovou nádraží stoupal vzdálený žlutý oblak ze stavby dálnice… a tiché mihnutí se v koutku očí… jakoby do kanceláře někdo vstoupil.
V ruce držím rozkaz o mimořádných pomalých jízdách na trati, musím ho donést strojvedoucímu, který klimbá v otevřeném okýnku mašiny, cesta podél vagónů zaprášených hnědočerným prachem… odevzdal jsem mu papír, na něco se mě ospale ptá.
„Já nevím,“ odpovídám mu, i když ani pořádně nevím, na co se mě ptal, vracím se zpátky, kameny mě bolí v nohou, přecházím raději na měkkou suchou trávu vedle kolejí, pár zelených stébel, další jen šedivé a suché.
Vcházím do kanceláře…
„Kdo to sem předtím vešel ?,“ ptám se, nikdo neodpovídá, jen prázdné oči a netečný úsměv… „Kdo to byl ?“ …stále bez odpovědi, teď jsou tu jen dva, starší muž před důchodem a čtyřicetiletá paní… podívám se na dveře, kterými se vychází ven, ven na opačnou stranu než jsou koleje, dveře jsou pootevřené a pohupují se v průvanu, jdu k nim a otevírám je úplně, vycházím před ně… po štěrkové cestě mizí postava zahalená v pískově žluté kutně z režného plátna… její kroky nekřupou na štěrku… nejsou vůbec slyšet, v ruce drží proutěnou klec, která visí bez hnutí dolů z té ruky… ucítil jsem, jak se dveřmi protáhnul někdo další, byla to Meritaton, dívá se se mnou stejným směrem a za námi netečně procházejí místností dva lidé, kteří se dál nepřítomně usmívají a neodpovídají na žádné otázky… kde jsou jejich duše, které přece vždycky odpovídaly ?… postava se zastavuje, jakoby se chtěla otočit a něco ještě říct, ale nakonec se zase vydá na cestu.
„Kdo to byl ?,“ zeptal jsem se Meritaton, pokrčila rameny, stejně nerozhodný výraz jako ten můj.
Zůstali jsme tu spolu… odváděl jsem ji do chaty, kde byla na prázdninách se sestrou a rodiči… za námi hučela zdymadla, voda pěnila a byla krásná a čistá… sestoupili jsme po kamenech až k labskému korytu hned za zdymadly, pleskání vln o žulové bloky… shýbnul jsem se a zašátral ve vodě mezi kameny, vytáhnul jsem na břeh raka a větší škebli… rak cvakal klepety, brala ho do rukou, zatímco se ji snažil štípnout, strčila mu prst mezi klepeta, on je sevřel, takže zavýskla bolestí, zmáčknul jsem je zboku, aby ji pustil, potom už jen bezmocně pohyboval nohama a mrskal ocasem… škeble byla chladná jako kousek kamene… hladká a její okraj řezal, hodili jsme zvířata zpátky do vody.
Seděli jsme na kamenech, držel jsem jí za ruku, která byla ještě mokrá… pak jsem jí chtěl políbit, přiblížil jsem se k jejím rtům, mírně ucukla, jenom o kousíček, malinko zavrtěla hlavou, zkusil jsem to ještě jednou se stejnou odezvou… ale ruku jsem jí nepustil, odvedl jsem jí před chatu, kde mi řekla: „Ahoj, zejtra se snad zase uvidíme“ a vběhla do otevřených vrátek.
Kopretiny, ocúny, hluchavky, přísavkovité svlačce… orchideje, gerbery, karafiáty, růže… zasypat ji květinami, které trhám na loukách v brzkém jaru i pozdním létu, zasypat ji zimními květy vánočních kaktusů… fialky, plané třešně, růžové květy jabloní… nánosy okvětních lístků a na nich hroudy hnědé zeminy… zakopat ji hluboko pod zem, do hrobu, který sám vykopu, vymazat její jméno na žulovém náhrobku, spálit papyrusové archy popsané nejrůznějšími hieroglyfy, spálit obrázkovou matriku… vykopal bych ti ten nejkrásnější hrob, vystrojil ten nejnákladnější pohřeb, pronesl bych tu nejdojemnější řeč s ukázkou dokonalé práce s emocemi a dechem… tohle všechno bych pro tebe udělal, jen kdyby ses dala pohřbít… pohřbít i s tvým jménem v každé druhé větě, na kterou si vzpomenu, i s tvým tělem šustícím… Nefertiti Achnatonová… šššš ššššš.
„Miluju jí a přitom se jí bojím !“/
„Až den se nachýlí k noci,
začnou působit zlé mé moci“/
„Já budu se malinko vzpouzet…“
Poslední osobní vlak… noc… klid… uhlí, dřevo, plyn, olej… cvrkání cvrčků, šustění v listí, světla jsou zhasnutá a hvězd přibývá, spojují se do bílých pruhů a oválů… černá neprostupná místa zanesená mezihvězdným prachem… ve dveřích se zjevila silueta Meritaton, poznám ji už podle obrysu… žáby kvákají… chce se ti spát, chce se ti strašně spát.
„A co teď ?,“ ptá se, stojí ve dveřích do kanceláře, opřená ramenem o futro a nohy křížem.
„Teď ?… teď si dáme Deli,“ odpovídám jí a vytahuji z kapsy napůl rozpuštěnou tyčinku s čokoládovou polevou s názvem Deli.
„A jinak ?,“ trošku jsem se usmál.
„Jinak ?, jinak nic…“
Sedla si za stůl naproti mně a položila hlavu na ruce… vlasy jí schovaly tvář, tvář se zavřenýma očima.
„A teď budeme spolu spát, vyspíš se se mnou ?“
„Vyspím,“ a položil jsem hlavu na stůl a zavřel oči jako ona, ve stolové desce se ozývá její pravidelný dech, přerušil nás telefon… spěšný nákladní vlak, co jenom projíždí, stačí zkontrolovat „volnost vlakové cesty“ a nahodit návěstidla, vyšel jsem do cvrkotu lučních kobylek a vrátil se zpátky a návěstidla na zelenou…
„Můžeš spinkat dál,“ říkám jí, ale stejně nechává hlavu zvednutou a dívá se na mě… kolik informací o druhém získáváme jen pomocí zraku ?
„Co si dělala včera večer ?,“ ptám se, aby řeč nestála.
„Včera ?… byla jsem pít.“
„Meritaton !, ty piješ ?!,“ ptám se jí předstíraně káravě.
„Hmmm… jsem přece alkoholička.“
„Alkoworkoholička ?“
„To taky,“ pak se zarazila, po chvíli pokračovala: „A pak jsem myslela na tebe… a dlouuho.“
„To je od tebe pěkný.“
„Já vím…“
Houkání vlaku, jdu zase na perón, podle předpisů musím vyjít ven a zkontrolovat projíždějící vlak… zachvíli tu je, hučící mašina v plném záběru, plyn, olej, benzín, výbušniny, pesticidy, atomový odpad, kyanid draselný, oxid osmičelý – obvyklý náklad nočního jedového vlaku… potom jsem se vrátil, hladká lesklá kůže v matném světle lampičky… rozpuštěné vlasy a dlouhé řasy… tílko ukrývající velká prsa… natáhla ruce před sebe, spojila je a protáhla se jako kočka po ránu, sedl jsem si zase naproti ní.
Hodinová ručička přecvakla na hodinu dvanáctou, hodinu duchů, hodinu prastarých pověstí… vstala a sedla si mi na klín obkročmo… je těžká, hladím ji po zádech a rukou, krásně hmatatelná… pak mi dala pusu, jazyk na jazyku, zuby jemně koušou cizí rty, chci zvednout ruku a pohladit ji po vlasech, ale ona mi tu ruku silou stlačí zpátky, aby jí nepřekážela, nesmím se ani pohnout, bere si mě dravě, kouše a olizuje, jsem plně v její moci… jemně mě znásilnila, pak přestala, zůstala pohledem viset na mých očích… kousnul jsem ji, řekla „Au,“ a kousla mě taky, v kalhotách mám dost těsno, až to bolí, podrbala mě tam rukou.
„A stejně myslíš ještě na nějakou jinou, viď ?“
„Ani nevíš, jak bych chtěl myslet jenom na tebe…“
„Jo ?… to se tak říká, viď ?,“ pronáší vůbec ne ironicky nebo navztekaně, ale mírným, smířlivým tónem.
„Vadí ti to ?“
„Ne,“ a políbila mě na krku… mihnutí mokrého jazyku.
„Myslíš, že tvoje myšlenky mají pravdu ?“
„Myslím.“
„Ale pravda přece lže !“
Hnědé, skoro černé vlasy… zadeček, prsa, bříško… květiny a hroudy hnědé země vhodné pro její hrob… věčně živá, mladá a krásná po tisíce let… černá vytáhlá postava a postava ve starobylé kutně… kroužící černí ptáci, malá holčička zachraňující ideály života… klid, ticho, smějící se Afrika… čtvrť mezi silnicí, sídlištěm a nádražím plná továren a nedostavěných bytovek… tam kde bydlela, je jen nedostavěná panelová stavba se spoustou miniauturních místností, barák nemá jednu stěnu, dům jak pro panenky Barbie, místnosti zaprášené cementovým prachem, zanesené starým stavebním dřevem… domeček pro panenku Nefertiti.
„Půjdeš večer ven ?,“ ptám se jí.
„Jo.“
„A půjdeš se mnou ?“
„Jo.“
Pak jsme večer spolu, já něco říkám a ona něco říká, systematické reakce: smích, smutek, úsměv, odpověď… „A nechceš se jít ještě projít ?“ – „Jo,“ tak jdeme… policejní auto pomalu projíždí městem, pár opilců a my… v jednu chvíli se odhodlám ji políbit.
„Ale to ne, můj drahý,“ říká a odbíhá pryč, jen kousek přede mě… poskakuje jako malá holka, směju se tomu a znova to zkouším, odbíhá zase, běhá okolo mě, tvář jí září úsměvem.
„Víš, Nefertiti je vždycky zadaná,“ říká s náhlou vážností… stojí přede mnou a dívá se sklopenými víčky do země… strnulý vážný úsměv.
„To jsem nevěděl.“
„To neví nikdo !,“ odpovídá, zvedne oči s výrazem bezbřehého smutku, smutku starého jak lidstvo… oči svítí zeleným světlem… zelené reflektory, kůže se leskne, vlasy vlají v letním vánku…
„Tvé velké oči přesmutné mě spalují, jak hoří !“ /
Dvě zelená světla pohasla a tvář se propadla do tmy… rozběhla se po labské hrázi… zmizela ve stínu mezi stromy.
Meritaton mě vytáhla v noci ven na lavičku na perónu, ona kouří, já ne… přivinula se ke mně, dala si nohy nahoru na sedadlo lavičky a zády se o mě opřela.
„Co kdybych ti umřela v náručí ?“
„Odnes bych tě na hřbitov a vykopal bych ti hrob.“
„Vážně ?, sám bys mě odnes ?“
„No… možná bych ještě někomu řek o pomoc.“
„A co bys mi napsal jako epitaf na náhrobek.“
„Já nevim… něco dojemnýho.“
Je sobotní noc… skoro nic se neděje, skoro nic nejezdí… jen občas nějaký zbloudilý vlak teskně zahouká a osaměle projede tratí… osamělý strojvedoucí ve své kabině a jeho děti doma spí… pes líně zavyl na měsíc a šel si taky lehnout.
Budova za kolejemi se rozsvištěla ve větru, čím dál víc nahlas… skoro až volá, abychom šli k ní…
„Pojď se tam podívat se mnou, nikdy jsem tam nebyla,“ říká mi Meritaton.
„Proč, není tam nicmoc zajímavýho, jenom bordel a neomítnutý zdi a sloupy.“
„Ale já se tam chci podívat,“ říká pevně, poslušně vstávám a jdu s ní… jde kousek přede mnou, tiché kroky v hrubém štěrku… vítr provívá mezi sloupy a houpe lampou nad kolejištěm, okraj jejího světla jezdí po budově nahoru a dolů… vešla dovnitř, jak se rozhlíží, její culík jí klouže po zádech a ramenech… vystoupali jsme po schodech až nahoru, v černotě svítí světla na stavbě dálnice, která se prokousává lesem… stíny strojů a zlých dělníků hltavě polykají krajinu.
„Co je to támhle ?,“ ptá se a ukazuje na osvětlenou stavbu.
„Stavěj tam dálnici, tady bude nadjezd,“ ukazuji po kolejích vlevo.
„Fakt ?, to sem ani nevěděla… to bude ale hodně hnusný, co ?“
„Asi jo.“
„Zajímalo by mě jméno prvního řidiče, kterej tady umře.“
„Co by si s ním dělala ?“
„Nic… jenom mě to tak zajímá.“
Rozhlížíme se dál, kromě stavby je tu jen pár světýlek z vesnice za rybníkem, jinak nic… pak jakási baterka si prohlíží les za námi, asi nějaký lovec jelenů nebo čeho… mihnutí mezi zesílenými stíny sloupů, ona se tam jde podívat, mám o ní strach, je čím dál víc vzdálená… mizí za oblým obzorem obrovské střechy, potopila se za kulatým okrajem vidění, jako když loď na moři zmizí v dálce.
„Utíkej nebo tě kousne !,“ křičí na mě zdálky Meritaton, slyším její dupající kroky, náhle je hned u mě a za ní člověk oblečený jako kněz s pleškou na temeni vysílající matné odlesky… jeho ústa jsou překryta černou lepící páskou, jde k nám bez jediného zvuku, hrozivě… rychle pryč !, Meritaton se chytne provazu a šplhá nahoru, já hned za ní a kněz za námi, cítím, jak jeho záběry rukou a nohou rozhoupávají provaz uchycený na plošině ve výšce, cítím jeho dech za svým krkem, pluje okolo nás vzduchem a jeho zalepená ústa čenichají, aby se mohla přisát k její krásné hladké kůži, vylezl jsem na plošinu a on už stojí nahoře, Meritaton přímo proti němu.
„Já se ho strašně bojím !,“ říká a celá se klepe, upadá na zem, jakoby omdlela, ale já vím, že je to něco jiného, schoval jsem ji svým tělem, aby na ni nemohl ten věčný panic, ten ohavný člověk, co se holky nikdy nesmí s láskou dotknout, jeho ústa se pod páskou pohybují, jako když pronáší kázání – to mu zakázali !, on nesmí mluvit, ačkoliv se tím celý život živil, chce ji do svých spárů… cítím tu jeho vášnivou touhu si ji vzít, chci něco říct, ale najednou to nejde, nemůžu otevřít pusu, rty se nedají odlepit od sebe, vypadá to, že tam mám taky nějakou černou pásku, černou díru v obličeji, ve které nic není… černé nic.
„Představ si, že tě někdo mlátí a ty nemůžeš říct jediný slovo !,“ slyším za svými zády a nemůžu na to nic říct, jen ji držím v objetí…
Pak běžím branou do zámku, střílím na všechny postavy, co se skrývají v koutech, padají… ničím je, likviduji, mařím jejich prokleté životy, pronásleduji toho věčného kněze, plného ohavných kázání… další branou, mřížové dveře se otvírají, za nimi další kopie toho samého, všechno stejné, všichni stejní… další nádvoří se spoustou postav, vidím je koutkem oka, jak se skrývají, ale otáčím se na ně a vymazávám je taky, jen jedna pořád stojí na svém místě, nevšímám si jí moc, protože mám spoustu jiné práce, pak už tu však nikdo jiný nezbývá, jen já a ten stojící člověk… střílím přímo do něj, ale nic se neděje… má kompletní brnění i se středověkou helmou, hledí zakryté plechem, po plechu brnění přejíždí zelený záblesk… je to Zelený rytíř, na něho nemám… nic nedělá, nestřílí, nelikviduje, jen drží v ruce meč zapíchnutý hrotem do země, nic nedělá, jen se na mě dívá a je nezničitelný… boj skončil, zůstali jsme my dva, když dostřílíš a dolikviduješ, vždycky potkáš někoho, kdo zastřelit nejde… je to někdo, kdo se na tebe dívá a ty s tím nemůžeš udělat vůbec nic, nezbývá ti nic jiného, než schovat svou pistoli a vykašlat se na něj, po zlikvidování všeho stejně zůstane to poslední něco, na co nemáš… a Meritaton mi dál na střeše budovy leží v náručí, probouzím ji.
„Už je to všechno pryč ?,“ ptá se a mžourá očima.
„Těžko říct… nikdy není všechno pryč.“
„Aha,“ odpovídá unaveně, pak vstává, oprašuje si tričko, jdeme zase zpátky… mezi mraky na východě svítá, jen trošičku… potom stanicí projíždí nákladní vlak… plyn, uhlí, kontejnery…
„Vždycky zůstanu s tebou,“ říká mi a záhadně se usmívá… pak odchází na své pracoviště, kde přehazuje výhybky… vždycky zůstanu s tebou…
„Ahoj, tady Smenchkare.“
„Ahooj.“
„To už pro tebe nic neznamenám ?“
„Co ?, jak si na to přišla ?“
„Nevoláš mi, vůbec se o mě nezajímáš !“
„Já… já sem prostě neměl čas a tak… promiň.“
„Jasně… seš srab, že mi to nedokážeš říct, že už o mě nemáš zájem, že máš zájem o jinou neboco…“
„To… to mám… promiň.“
„Seš srab.“
„Já vim… promiň mi to…“
Dopili jsme a já zaplatil, ještě chvíli jsme v tom baru seděli, byl jsem hlavou opřený o její ruku, kterou jsem měl za zády, byla měkká a tučná, příjemně chladná… potom jsme vstali a vyšli k odchodu…
„Který boty by sem si měla koupit ?,“ ptá se mě u matně osvětlené výkladní skříně zavřeného krámu s obuví, ukázal jsem na ty, které se mi líbily.
„Hm, ale já si koupím tyhle,“ a ukázala na ty samé v jiné barvě, přikývl jsem, jako že to je taky dobrá volba… šli jsme dál, objal jsem ji rukou kolem pasu a dlaň jí spočinula na levé půlce zadku… při chůzi z něj vystupovala pánev… pak jsme si sedli na lavičku mezi věžáky, že si ještě popovídáme.
„Támhle bych chtěl bydlet,“ můj prst zamířil na balkón v 11. patře těsně pod střechou domu, zrezivělá železná konstrukce balkónů, šedé stěny a antény mířící k orbitu družic… a výhled do polí a na město… na druhé straně modravé hory v dálce…
„Já támhle,“ pokynula hlavou směrem k novým činžákům u Penny marketu, barevné stěny a dlouhé balkóny…
„Co bys chtěla mít doma ?“
„Televizi, knížky poházený po zemi, věž, počítač… sporák s dvouma plotýnkama, balkón a tlustej červenej koberec,“ vypočítává, rozesmátá dětská tvář, úžasně krásná v té tmě vedle mě, hřeje a září.
Pak jdeme k ní domů… pustila hudbu, lehli jsme si do postele, vytáhla odněkud hřeben a začala si vyčesávat vlasy, praskaly a škrábaly, zacuchávaly se, šustily… ostrůvek drsných chlupů… vlhká měkká tkáň… vlhko… bílo… teplo… pak jsem si vzpomněl na tu tvář mizející mezi stromy, ten záhadný smutek pocházející až někdy z pravěku… skoro černé vlasy… lesklá hladká matná chladná… Nefertiti Achnatonová.
„A teď zas myslíš na někoho jinýho,“ odečetla mi Meritaton myšlenky… asi jsou moje výrazy dost průhledné.
„Jo… ale nechci myslet,“ řekl jsem posmutněle, tohle mě moc trápilo, chtěl jsem myslet na Meritaton… vlastně pro mě je tisíckrát víc než nějaká Nefertiti, ale co člověk nadělá se svými city, když jdou proti němu ?
„Na koho ?,“ zeptala se se zájmem.
„Na Nefertiti…“
„Jo ?… hm…,“ usmála se tomu, „To asi nejsi sám… přitom je to tak zbytečný na ni myslet, víš to ?“
„Vim to,“ odpověděl jsem a objal ji těsněji… moc dobře jsem to věděl… ona taky moc dobře věděla…
„To nevadí, časem zapomeneš… taky jako každej…,“ řekla smířlivě, políbil jsem ji a myslel na to, že snad opravdu zapomenu… na modrajícím nebi se křižovaly bílé čáry letadel.
Ó metyla, czlkvcz 29.8.2003
|
