|
Čtyřikrát jinak a přesto stejně
Daniel Satyr Stráník
Probudila jsem se, stále jsem byla opřená o automat na Coca - Colu. Kousek za ním byla budova Národního divadla, byla téměř schovaná pod neony a vrstvou grafitů. Seděla jsem schoulená, hlavu mezi koleny a tvář ukrytou v dlaních. Nehty jsem měla stále zaryté hluboko do kůže a místy jsem cítila mě už tak známé vlhko. Zase krev. Musím vypadat příšerně. Mé dlouhé havraní vlasy s bílými pramínky, má pýcha, jsou téměř jeden dred a mé večerní šaty jsou také rozervané stejně jako kůže na těch obnažených místech.
Slunce zrovna visí nad obzorem a já ani nevím co je za den. Co se stalo? Kde jsou mé vzpomínky na poslední dny nebo snad jen hodiny? Má mysl je rozervaná, jakoby ji někdo sešil ze slov a myšlenek, jako ty šaty z hadříků, takové ty co vídáte na lidech žijících na ulici. Ale u mě je každý hadřík jeden svět, jeden stupeň vědomí, bohužel tyto jednotlivé schůdky jsou naprosto zpřeházené. To vím už dávno, ale netuším, jak je seskládat zpět.
Bože, kde jsou ty časy, kdy mi bratříček říkal sestřiško a kdy všichni udělali naprosto všechno, co mi viděli na očích. Jak se asi má, kolik mu je let? Já….Zatraceně! Vždyť já už ani nevím, kolik mi může být, kolik mohlo uběhnout let? Nevím ani kde jsem se narodila. Mé vzpomínky jsou mlha rozplizlá v hlavě. Má minulost jsou zlomky vzpomínek snad všech v tomto městě. I já sama jsem jeden takový střípek.
Zvedám pomalu hlavu a vstávám. Oklepávám ze sebe prach a snažím se nějak poskládat ty zbytky šatů. Teprve teď zjišťuji, že jsem někde ztratila boty.
Lidi kolem mě proházejí, jejich tváře mi splývají v hustou mlhu. Kdysi jsme jim byli užiteční, ale dnes jsme jim na obtíž jako krysy v kanálech. Za to, co všechno jsme pro ně udělali, nás nechávají dožít na ulicích namísto rychlé smrti. I s tou otravnou mouchou mají víc soucitu. Jsou to bestie!
Bohužel každý z nás mívá problém s udržením vlastní identity, řekněme lidskosti. Pak začínáme jednat podle instinktů po generace schovaných někde hluboko v mysli. Opět se z nás stávají zvířata, dravci na lovu. Ne, to je špatné přirovnání, spíš jsme jen slabí vystrašení tvorečkové, jsme osleplí strachem, zahnáni do kouta! Na každý vnější i vnitřní podnět odpovídáme útokem. Jsme utopeni v temnotě naší mysli a jen občas vyplaveme na hladinu. To jsme potom opět zaškatulkování do společnosti.
Procházím tímto městem i vězením a doufám, že mi někdo podá pomocnou ruku. To abych mu ji rozdrásala, krev se stala mojí drogou. Proto běhám po městě a vyhýbám se sama sobě, jen jsem v jiných tělech, v jiných barvách. Všichni jsme ve skutečnosti stejní, k smrti vystrašeni, bezmocní a na dně.
Procházím ztemnělými uličkami a kamínky mi drásají nohy stejným tempem jako ubíhající minuty mou již tolik rozdrásanou mysl.
Cítím se, jakoby mi někdo nafukoval hlavu, ale nemůže prasknout, jsem totiž zavřená ve svém pokoji, světě samoty. Bolí mě hlava, ruce se mi třesou a nohy podlamují. Mé tělo vypovídá službu, vidím most, tmu……… Konečně bolest ustoupila.
Psst, slyšíte je? Ty tiché kroky tam za mnou. Jsou tam, já to vím, ale zatím jsem je neviděla. Musí tam být, vždyť cítím jejich dech. Proč se tu na mě všichni dívají? Co je na mě divného? I ta blbá popelnice má oči! Rozbíhám se do temné uličky, jen jedno rozsvícené okno, ale pozorovatelů je mnohem víc, jsou určitě i na střechách! Konečně docházím do RichBacku.
Ten parchant, co hlídá vchod se na mě taky dívá! Já se z nich snad zblázním, tohle už přehnali! To je hnusný takhle se domluvit, to si mám myslet, že jsem paranoik? Já se ho snad půjdu zeptat, co tohle šmírování mé osoby…..no prostě a jednoduše je to blbej vtip!
„Heleď, můžu se zeptat, čí to byl nápad mě neustále šmírovat? Jo, a taky by mě zajímalo, proč na mě tak upřeně civíš! Co je na mě, prosím tě divného? A pusť mě kurva dovnitř! Nemysli si, že mě ten tvůj oblek nějak zastaví! Uhni!!“
„Sorry děvče, víš, my uvnitř nechceme mít žádný problémy. Takhle sjetou tě tam pustit nemůžu. Prosím tě nedělej tu žádný scény. A mezi námi, nikdo se na tebe ani nepodíval! Chápeš? A teď už zmizni!“
„Vy…vy…vy..svině! Takhle se spiknout, to se nestydíte? No to už je fakt moc, vy k nim určitě taky patříte!“
Nakopnutá popelnice se chvilku kutálela ulicí.
„Dýchla mi za krk bestie!“
Sakra bolí mě noha, už zase po mně jdou, všichni, celé město. Já…..
Bezhlavě běžím ulicí, křičím a srážím všechny překážky. Nakonec padám únavou, pálí mě plíce a začíná mě bolet hlava. Dohnali mě! Hlava mi třeští. Vím o nich, ale nevidím je. Za mnou je jen opuštěný most, za ním čekají, jsou zase všude kolem. Most byl to poslední, co jsem viděla, pak už jen tmu.
Představte si to, že už Nietzche tvrdil, že bůh je mrtev. A to žil…hm….no prostě už hodně dávno. Když se dneska podívám na tohle město, tak vám řeknu, že pokud bůh žije, tak se divím, že doposud nespáchal sebevraždu. No pokud to taky není cvok jako všichni kolem, jako tenhle svět. To bych se pak ani nedivila, že to takhle dopadlo. Nebýt jointů, tak už jsem si dávno skočila. Co když bůh taky hulí, ty vole, to potom musí být fakt děsná smažka. Podle bible, bůh stvořil zemi ke svému obrazu, to jsem potom já jeho obrazem. To pak se světem nemluví a vůbec nevnímá čas, jen mezi záseky odpaluje další a další brčka. V těch pauzách, když si balí další špeky, brečí nad světem a tady dole prší. Jinak je naprosto vysmátej z tohohle bordelu tady dole.
Škoda, že nejsem s ním tam nahoře, chudák, ten musí být osamělý. Tak sám se svými kytičkami, to je mně pak hodně podobný. Jen jemu to asi nikdo nesklízí a nehrozí mu za to vězení. Ten by se divil, kdyby tolik nehulil, kolik z nás už za to zavřeli. No, bůh je nejspíš dokonalý, když o něm všichni tolik píšou. Zajímalo by mě, jestli má taky takový problémy s pamětí, já si totiž nepamatuji snad i několik posledních dní.
Je tma, nevím kde jsem. Sedím na mostě a pode mnou projíždějí auta. Začíná mě bolet hlava. Vidím už jen tmu.
Vidíte je? Snad jsem jim konečně utekla. Tady se schovám, tady mě nebudou hledat.
Ticho, tma.
Ticho, tma.
Ticho, tma.
Ticho, tma.
Všichni čtyři mlčíme. Nikdo se nebránil, žádné z nás to nedošlo. Chtěli jsme jen normálně žít. |
