Vnitřní šeření,

ve kterém nesebereš ani list.

Padá povlovně, svát dubem

hořícím k podzimu. Usmát se

v tu přesnou chvíli, kdy v prsou

pracuje nehledaný souhlas...?

Očekáváš, kdy tě svede úkrok prostřeleného.

Za nechápavě dospělá předloktí tě bere

přítelkyně z dětských škádlení.

Nemáš se co ptát. Utíkat

předpokládá kaluže, ty zde ale nejsou,

jen ty, kterého už teď chytá jen

za napřažené dlaně.

Její muž se nesmířlivě mračí a dokola

kruhem víří úsměvem pihované děti.

Vzdaluješ se, míjíš zrušené kino, viadukt

a něco schýleného se tě teď dotýká

bříšky prstů na nehtech.

Pod střechou vlakového nádraží

se posmeká v kupkách listí.

Není tu ale žádný žádný strom.