Den se vyloupl do sametově modré oblohy, pokryté jemnou rosou a nadýchaným, jemně provoněným vzduchem volajícím po dešti. Probudili se do tohoto rána s úsměvem na rtech, které jako by spatřily světlo světa poprvé v životě. Kolem dokola je obklopovala příroda, matička země. Ještě dlouho, dlouho leželi v trávě, měkké jako samet a pozorovali slunce pobíhající na obloze, mihotavé obláčky, šumící les plný barevných květů, plodů a vůní. Nemohli se nabažit krásného rána.

Drželi se za ruce, jeden pevně tiskl toho druhého, chtěli cítit tu blízkost, kterou k sobě jen mohli mít. Cítili svůj dech, hedvábně hladkou kůži, cítili pohyb svých řas, kterak se mrknutím otřeli o tvář toho druhého. Cítili se jako jedna tatáž osoba. Nové ráno jim promluvilo do duše. Cítili svobodu i zajetí. Cítili se krásně, a přesto i hrozně. Cítili, že tohle, tenhle blažený pocit, tahle chvíle někdy skončí. Rozplyne se a každý půjde svou cestou. Ale nechtěli to právě teď. Chtěli být v souladu se zelenou přírodou, která je volala.

Pomalu se probírali k životu, tváře smočili v ledové studánce, tryskající uprostřed skal. Průhledný, čirý paprsek sváděl k osvěžení. Voda, lahodně chutnající, dodala nové síly, novou energii do dlouhého a únavného dne, vyčerpávajícího jak jen den může být. Avšak zasyceni láskou a třpytivou čistou vodou necítili únavu ani hlad, všeho se jim dostalo dostatek. I nadále se drželi za ruce a naslouchali hlasům, vnímali jiskrné ráno, jak se sluneční paprsky marně snažily proniknout do hloubky lesů skrze mohutné větve poseté šťavnatou zelení.

Usedli mezi jednu ze silných větví. Prsty se dotýkali tváře, odkrývali nová místa, ještě na tom druhém neprozkoumaná. Bylo to nádherné. Cítili tep svých srdcí, který se shodoval s tlukotem srdce lesa. Každý jejich pohyb byl sledován. Jen příroda věděla co je správné. Nechtěli slyšet, že jednou bude toho všechno konec. Pozorovali barevné motýly, jejich pestré zbarvení pokryté blyštivým prachem, jejich ladné pohyby. Přáli si být motýly. Kdyby byli nějakým kouskem přírody, nikdy by ji nemuseli opustit. Neskončily by dny, u kterých neví co je čeká. Museli se ale vrátit.

Svět, který s tímto v souladu rozhodně není, na ně za rohem ale čeká.

Krok za krokem opouštěli nevinnost…krásu…pravdu…upřímnost…

                                       …laskavost…radost…jemnost…bolestivost…zavřeli dveře svých srdcí, jejích tajemných zákoutí a otevřeli oči.