Vasil, víla, voda

    V pravé poledne pospíchal voják Vasil podle potoka. V potoce vodní víla vykopávala vrby. Vysoký, vlasatý Vasil připadal víle pohledný. Přestala vykopávat, volala: Vasile, pojď vypomoci. Podpořila výzvu větou: pomůže-li Vasil vykopávat vrby, poveselí se víla s Vasilem. Vida ve víliných prstech panenský věneček, přestal voják Vasil pospíchat.

   Padl vlahý večer, všechno vonělo – Vasil pořád pilně pracoval. Příliš vrb pro vykopání.

Po poslední vrbě padl vyčerpáním pod pařezy. Víla vyspávala, v tom však procitla. Vstala a vyřkla: - Vasile, veselit!!!

   Vasil prosil: Vynechme veselení, vodní vílo…Příliš vyčerpán.

Vasilovo vysvětlení vílu pobavilo: pouhá výmluva, Vasile. Pamatuj: voják vydrží víc…

Předvedla Vasilovi prsa, potom přilehla pod pařezy.

-         Vasile, veselit!

-         Panebože, vzlykl Vasil…

   Pochmurný příběh, vážení, viďte…

Plyne z něj však poučení:

co svět světem chodí,

málo všeho i moc všeho

že bez výhrady škodí.

/14.října 2003, 10:03 hodin, variace na P a V – pro Pavla Veselého. Psáno pro čtení v Salmovské literární kavárně/.