ŠNEK
Ráno jako vymalované. To je první, co mě napadne, sotva vystrčím nos ze spacáku a hned se mi do něj zakousne ranní chlad. Z lesa stoupá mlžný opar a z druhé strany ohniště oddychují do spacáků Cibík a Očko. Jako by to bylo včera, co jsem tohle zažil naposledy. Od dob, co jsme spolu jezdili ven skoro každý víkend se kluci zase až tak moc nezměnili. To jen já. Nebo snad ne? Vždyť to ještě nejsou ani čtyři roky, bylo mi čerstvých osmnáct, když jsme se dali dohromady.
Trochu nadzvednu hlavu, abych se podíval, jestli jsou moje kanady pořád na stejném místě, kam jsem je včera uložil. Jsou tam. Jen mají nového nájemníka. Po jejich matném povrchu se tiše plazí šnek nebo chcete-li hlemýžď zahradní (spíš lesní) zanechávaje po sobě vlhkou cestičku. Vida, taky nosí svůj dům na zádech jako teď vlastně i my.
“Máme toho hodně společného, kamaráde”, povídám mu. “Taky se celý den plazíš, na noc se schováš do svého domečku a ráno vylezeš a znovu. Jenže tobě nikdy nekončí víkend a nemusíš se vracet do všedního dne ke všedním povinnostem. Jsi volný, můžeš si dělat, co chceš.” Pak raději zmlknu, bojím se, že se kluci vzbudí a pomyslí si, že jsem se za tu dobu, co jsme se neviděli opravdu hodně změnil, když si povídám se šnekem.
To takovej Ben by se mi nejenže nesmál, ale určitě by si s tím šnekem začal povídat taky a rozebírali bychom spolu, co je na tom pravdy. Nebo už dneska takový není? Škoda, že se ho na to nemůžu zeptat, protože tu teď není. Přestal s námi jezdit nedlouho po tom, co jsem se seznámil s Pomněnkou. Zamiloval se do nějaké holky, která nejspíš v životě neslyšela slovo vandr a řekl bych, že ho ani nechtěla slyšet. Kolikrát jsem si pokládal otázku, proč zrovna on se vykašlal na naše pochody lesní cestou, odpočinky v trávě a pozorování mraků na obloze, večerní ohýnky, písničky, noční povídání, dělení se s pěti lidma o poslední krajíček chleba, moknutí ve dvou v mokrým seníku, kdy jsme se smáli, že už ani nelitujeme, že s tu s námi nejsou ostatní, protože by se už nikam nevešli. I když já v duchu trochu litoval, že tu není Pomněnka, protože už tenkrát jsem na ni nemohl přestat myslet, přestože jsme se znali teprve krátce a já o ní věděl jen, že je jí šestnáct, vyrostla v děcáku a že má nejkrásnější oči na světě, modré jako pomněnky. A že se taky ráda toulá a jezdí na vandry jako já a ještě to, že je celkem zakřiknutá a tichá, moc toho nenamluví, jenže mě s ní strašně bavilo i mlčet.
Ten vandr ve dvou s Benem byl poslední, kdy jsem s ním někde byl a poslední, kdy jsem ještě nechodil s Pomněnkou. Pak už se jezdilo jen já, Cibík, Očko, Pomněnka, někdy i někdo další a občas jen já a Pomněnka, dokážu si vybavit její nadšený obličej při objevení obrovské plantáže lesních jahod, její hebké ruce, když mi ty jahody cpala plnými hrstmi do pu sy, kapičky vody na jejích ňadrech, které jsem jí slíbával, když jsme se spolu v průběhu parného léta milovali v potoce, její nahé tělo přitisknuté na mém v mém spacáku v lese … Mé vzpomínky přerušil náhlý chlad a mokro na krku a vzápětí jsem uslyšel Očkův smích a spatřil jeho velké hnědé oči, svítily v nich šibalské plamínky. V ruce svíral láhev s vodou.
“Chtěl jsem ti jenom pomoct” chabě se bránil “ Víš, jaká by byla škoda prospat takovej nádhernej den?”
Opodál u ohniště klečel Cibík, rozfoukával žhavé uhlíky pod kotlíkem s jakousi bublající tekutinou a popel z ohně se mu tiše usazoval na zelené rozepnuté košili, rozcuchaných světlých vlasech i na jeho spacáku, který si ještě nestihl sbalit. “Nedáš si oběd?” kývl na mne a vzápětí zasykl, protože se jedn é zatoulané jiskře zalíbilo na jeho bosém chodidle.
Po obědě jsme se sbalili a vyrazili. Nešli jsme však ještě ani hodinu, když se mi kluci přiznali, že musí být dneska brzo doma a zeptali se, jestli půjdu s nimi. V lese bylo krásně a já tak strašně dlouho nikde takhle nebyl, že jsem se rozhodl ještě zůstat. Však on to Honzík doma s babičkou o chvilku déle vydrží. Cibík mi zalomil palec na rozloučenou a povídá:
“Jsem moc rád, že jsi s náma po dlouhej době zase vyjel ven. Doufám, že to tak teď bude častějš ."
“Jestli seženu někoho na hlídání, tak určitě” odpovídám
“Díky” loučí se Očko a zamrká na mě těma svýma velkýma hnědýma očima. “Brzo se zase ukaž”. A pak už jen sleduju stále se zmenšující postavičky v dálce s USkama na zádech. Já vykročím opačným směrem. Zanedlouho dorazím na naše staré známé místo. Tak pod tímhle stromem jsem se to tenkrát dozvěděl, pohladím rukou kůru starého dubu.
Už asi týden nebo ještě víc jsem tušil, že se s Pomněnkou něco děje, ale až tady jsem to z ní konečně dostal. Pak se rozbrečela a potom jsme si celý večer jen tak leželi v náručí a přemýšleli, co budeme dělat. Tedy spíš já přemýšlel nahlas a ona se přitom na mě smutně dívala vlhkýma pomněnkovýma očima. Nakonec jsme to vyřešili, Pomněnka se nastěhovala ke mně a tři měsíce po naší svatbě se narodil Honzík. A to byl začátek konce. Oba jsme byli pořád nevyspalí kvůli Honzíkovu pláči, podráždění a hádali jsme se kvůli každé maličkosti. Dodnes si vyčítám, že jsem se kvůli tomu všemu snažil být co nejméně doma. Pomněnka byla pořád sama s uječeným miminem mezi čtyřmi zdmi našeho bytu. Holka z děcáku, zvyklá na toulání. Bylo jí sedmnáct. Můžu jí vlastně něco vyčítat? Nevydržela to ani půl roku. Jednou jsem přišel z práce domů a všechny její věci byly pryč. Honzík poklidně spal v postýlce a na stole jsem našel dopis na rozloučenou. Na konci dopisu P.S.ka , abych jí nehledal, že odchází k nějakému klukovi začít nový život. Jak já jí tenkrát nenáviděl a miloval zároveň. A tomu klukovi jsem toužil rozkopat obličej. Vzal jsem si Honzíka z postýlky do náruče, tisknul ho k sobě a celou noc jsem probrečel.
Od té doby jsem Pomněnku neviděl, ani o ní neslyšel. Jako by se po ní země slehla. Ještě pořád v sobě dřímám malinkatou jiskřičku naděje, že si uvědomí, jakou udělala blbost a jednou se k nám vrátí.
Tohle všechno mě napadalo, když jsem tiše kráčel lesní cestičkou, nad hlavou mi zpívali ptáci a obličej mi každou chvíli pohladil sluneční paprsek, který probleskoval mezi stromy. Cestou jsem spatřil dvě srnky a když jsem si je chtěl prohlédnout zblízka, asi mě ucítily a odpelášily pryč. Zkrátka idylický kraj, zatím ještě nezkažený žádnou civilizací. Věděl jsem přesně, kam mířím. Tam, za těmi kopci mezi skalami nazývanými jako Vlčí skály jsme kdysi s Benem a klukama postavili malý sroubek. Ch ci se podívat, jestli tam ještě stojí. Asi za půl hodiny už jsem skoro u cíle, když vtom ucítím v nose kouř. Někdo u nás táboří. A vlastně, proč ne? Je to opravdu nádherné místo. Když přijdu blíž, s potěšením shledám, že náš srub pořád ještě stojí a venku u ohniště spatřím sedět jakousi postavičku v klobouku. Sakra, vždyť ten klobouk přece odněkud znám. Jakmile přijdu blíž, už je to jasné.
“Bene!” vykřiknu nadšeně “Seš to fakt ty? To snad není možný!” V tu chvíli mnou rázem projede takový záchvěv radosti, jako už dlouho ne. Proč já ho vlastně tehdy nevyhledal, když mi Pomněnka utekla? S ním by bylo všechno mnohem jednodušší, je to přece můj nejlepší kamarád. Jenže já se místo toho raději hrabal v sebelítosti a nechtěl nikoho vidět. Asi to bylo i z hrdosti, protože on s námi přece přestal jezdit a já to bral jako konec našeho kamarádství. Byla to chyba, ale na tom už teď vůbec nezáleží, protože postava u ohně se ohlédne a chvilku na mě civí jako na zjevení
“No ne, ty ještě žiješ? To je teda náhoda. Kde se tu bereš?” a už mi přichází v ústrety. Obejmeme se.
“O tobě taky není ani vidu ani slechu, člověče. To je fajn, že tě vidím” odpovídám
“No, myslím, že to bude na dlouhý povídání” směje se “Dělám guláš, dáš si?” zve mě k ohni. Sedíme, povídáme, jíme a čas příjemně utíká.
"Jsi tu sám?" ptám se.
“Ale ne, moje holka spí támhle ve srubu. Nějak jí dneska nebylo dobře.”
“To je ta, kvůli který jsi s námi přestal jezdit?” ještě i teď je v mém hlase cítit mírná výčitka.
“Kdepak. Časem mi to došlo, že takhle to nejde. Připadal jsem si jako zavřenej v kleci, pořád nějaký příkazy, zákazy…Tahle je úplně jiná. Když jsme se s tamtou rozešli, chtěl jsem ti zavolat, jenže mi to bylo blbý, když jsem se na vás takhle vykašlal.”
“To už je všechno pryč, vždyť my jsme ti udělali v podstatě to samý”
“Hele necháme toho, už žádný omluvy, spíš mi řekni, jak žiješ a jak se maj kluci?”
“Cibíka s Očkem jsem viděl na tomhle vandru poprvý po strašně dlouhý době. Škoda, že museli tak brzo odjet. Určitě by tě taky moc rádi zase viděli”
"Oni tu byli s tebou?"
“Po dlouhý době mě zase vytáhli na vandr. Je to skvělý. Vůbec se za tu dobu nezměnili. Stejně jako ty” Zatím se mi přece jen nechce mluvit o sobě. Snad později. Ale Ben se naštěstí dál neptá. Mezitím, co mi nadšeně sděluje novinky o svém psovi, který s námi svého času také občas jezdil, vyjde ze srubu dívka. Ta chůze a krásné dlouhé havraní vlasy… Počkat! To přece není možný! Tohle přece musí být sen! Chvíli na ní zírám jako na nadpřirozenou bytost. “Ahoj” špitne a upře na mě ty svoje hluboké a krásně modré pomněnkové oči. Je pořád stejná, jen ty vlasy má o něco delší, než když jsem ji viděl naposledy. A zkrásněla. Ani si neuvědomuju, že teď stojím proti ní a lžíce mi vypadla z ruky přímo do ohně.
“Znáte, se, ne?” řekne Ben, udiven mým překvapením. Pečlivě volím vhodná slova “ Na jedno manželství a jedno dítě zase tak moc ne” prohodím nakonec.
“Počkat, já to nechápu”
“Ty nevíš, že je vdaná?” ptám se vyčítavě Bena
“To samozřejmě vím, ale … že zrovna ty … to přece .. to není ..” koktá
"Jo, je to pravda” dodávám pevně
Ben se dovolává pohledem o vysvětlení u Pomněnky. Ta sotva znatelně přikývne a sklopí oči k zemi. Kývnu na ni, aby šla se mnou kousek dál od ohniště. Poslušně přichází. A já stále čekám, kdy se zeptá na Honzíka, kdy už konečně začne prosit, aby se směla vrátit nebo alespoň, kdy může Honzíka vidět. Nakonec o něm začnu sám. Vykládám asi deset minut, nenápadně do vyprávění zapojuju, jak mu chybí máma a tak.
“To tě sakra vůbec nezajímá vlastní syn?” naštvu se, když stále mlčí. Ještě chvíli je ticho a pak pomalu promluví “Víš, nezlob se, ale já si teď žiju novej život. Ty ani Honzík už v něm nemáte místo. Musíš to pochopit” Musíš to pochopit. To teda nikdy v životě. Byl bych schopnej odpustit ti a pochopit cokoliv. To, žes odešla. I to, že už mě nemiluješ. Ale to, že nechceš znát svýho syna ti neodpustím nikdy, bleskne mi hlavou. Místo toho řeknu nahlas:
“Asi bude nejlepší, když už půjdu”
Vracím se k ohništi, beru si své věci, rozpačitě se všichni rozloučíme a já spěchám pryč. Už tu nechci zůstat ani minutu. Nemůžu tady pořádně dýchat. Už jsem na lesní cestě, když za sebou zaslechnu udýchaný Benův hlas “Počkej!” křičí. Zastavím se
“Já o tom doopravdy nevěděl, věř mi.”
"Já vím"
“Můžu pro tebe něco udělat?” ptá se
“Jo, můžeš. Odpusť jí to… A teď už fakt musím jít ”
“Jasně, ahoj” loučí se Ben a pomalu se šourá zpátky. Já pokračuju dál a když se pár kilometrů odtamtud konečně můžu pořádně nadechnout, najednou ho spatřím. Kříží mi cestu přede mnou a je to určitě on, protože jsem u žádného jiného šneka neviděl stejnou čáru na boudičce. Jak já ti závidím, kamaráde, jak bych teď chtěl bejt na tvým místě. Žádný starosti, nikoho druhýho v životě nepotřebuješ, lezeš si , kam chceš a když na to přijde, můžeš mít i dokonce sám šneččata. Náhle už vím, k am jdu. Na vlak. Těším se na Honzíka. Jasně, ty máš svůj novej svět, Pomněnko. Ale já mám zase něco, co ty nemáš. Nevíš, jaký to je, když přijdeš domů a takovej malej cvrček se ti pověsí na nohu a už tě celej večer nepustí, nevíš, jak chutná taková upatlaná dětská pusa. Já ho nikdy neopustím jako ty, slibuju si. Až bude trochu větší, vezmu ho s sebou na vandr. A všechno mu ukážu. Stromy, lesy, louky, skály, všechny cesty, ptáky, srnky, náš srub …
Vtom mě vytrhne ze snění docela zřetelné křupnutí pod mojí botou. K té botě vede jasně zřetelná slizká cestička.
|