|
|
|
| |
Je zvláštní, že většina bylin, které mají ve své domovině posvátnou tradici, jsou byliny, jejichž kouř vydává vůni. A není divu, vždyť vůně, jež se vznáší k nebesům, je tak trochu symbolem uskutečňované touhy a tak či onak v ní něco magického být musí.
V severoamerické tradici tu můžeme mluvit o prérijním pelyňku (překládaném většinou jako šalvěj), o tzv. sladké trávě (neplést s marihuanou!) nebo o dřevu jalovce (překládáno bohužel jako cedr), který v Americe dorůstá obřích rozměrů. Všechny tyto plodiny se zapalovaly k obřadním účelům. Avšak nejcharakterističtější (ne-li nejposvátnější) obřadní bylinou kontinentu byl bezesporu tabák.
Zatímco Evropa nic podobného neznala, v Severní Americe se dýmky naplněné tabákem zapalovaly všude, od polárního kruhu až po Mexiko. Velký duch obdařil své děti mocnou medicínou. Z této víry rovněž vyplýval účel, ke kterému tabák sloužil, a ten byl původně bezezbytku posvátný.
Kouřením tabáku vrací Indián duchům část síly, kterou ho obdařili. Kouření je nejvhodnějším způsobem modlitby. Kouř, který stoupá z dýmky, je Indiánovo přání nesoucí se k duchům. Při kouření duchové naslouchají. Není proto dobré obtěžovat je nevhodnými myšlenkami. Než začne Indián kouřit, je třeba, aby jeho mysl byla očistěna (k tomu mohla posloužit některá z výše jmenovaných rostlin). Při kouření se nemůže lhát, tabák byl proto nezbytným svědkem každé dohody.
Není pravdou, že by se tabák používal výhradně ve spojení s dýmkou. Byl posvátný sám o sobě a už v takové podobě představoval obětinu. Šaman vkládal špetku tabáku do země před každou bylinu, kterou chtěl použít k léčbě. Tabák se házel do vody - obětoval se duchům peřejí, aby nechali pádlaře bezpečně projet. Házel se do ohně, aby se ztišila bouře nebo vánice. Kdokoli daroval tabák, vyjádřil tím prosbu. Kdokoli jej přijal, zavázal se ji splnit.
Tabák byl v raných dobách vzácný - pěstovaly ho jen některé kmeny, které ho šířily obchodem. Indiáni si většinou nemohli dovolit kouřit ho čistý (a většinou ani nechtěli), proto jej míchali v poměru se 1:2 (a horším) se sušenou podkůrou červené svídy, s listy medvědice nebo s drcenými kořínky hvězdnice (leckterá z těchto bylin měla samostatný magický význam).
Dýmka nebyla pouhým nástrojem ke kouření tabáku. Byla nástrojem ke komunikaci mezi tímto a jiným světem a jako taková si vyžadovala nemalou úctu. Je pravda, že dýmky se svým účelem a tedy i vzhledem lišily. Ty obyčejné byly malé, s troubelí ne větší než dvacet centimetrů. Obřadní dýmky (totiž dýmky pro společné obřadní účely, neboť i kouření malé dýmky bylo osobním obřadem) mohly mít metrovou i delší troubel a byly zdobeny různými způsoby. Ale každá dýmka měla v sobě specifickou sílu a nebylo radno dotýkat se jí bez svolení majitele. Dotek dýmky mohl z různých důvodů ublížit majiteli i tomu, kdo se jí dotkl. Některých dýmek se nesměla dotknout žena, jiných zase muž. Jiných se mohl dotýkat jen majitel. Leckdo se nechtěl dotknout dýmky někoho jiného, i když mu byla nabízena.
Podle některých představ má dýmka tuto symboliku: Troubel je mužský princip a představuje nebe. Hlavička, do níž je troubel zaražena, je princip ženský a symbolizuje matku zemi.
Hlavičky dýmek se většinou dělaly z černého mastku nebo z tzv. Catlinitu, posvátného červeného kamene, který se nacházel snad na jediném místě na světě. To místo se dodnes nazývá Pipestone (dýmkový kámen) a leží tuším v Minnesotě.
V Americe byl tabák požehnáním, pro Evropu se stal prokletím. Kdo může za to, že jsme zcela zvrátili jeho původní význam a že slovo tabák se pro nás stalo synonymem čehosi špinavého a nežádoucího?
|
|
|