Když jsem šel jednou parkem, tím lesíkem života, zastavil jsem a posadil se na lavičku. Bylo krásné ráno. Povídal jsem si se stromy – jedny jsem znal a jiné ne. S každým jsem měl něco společného. Bylo nám fajn. Když v tom šlo kolem štěstí.

Vypadalo nádherně. Bylo prosté, rozjařené a hlavně upřímné. Posadilo se za mnou a obdařilo mě svou přízní. Řekl bych, že na delší dobu než jsem si zasloužil. Povídalo jak těžké je někoho potkat a setrvat u něj alespoň na chvíli, jako dříve. Štěstí mi řeklo: „Podívej každý z těch stromů má hodně starostí, aby měl co nejvíce slunce a tím více listů a tím větší pak mohl být. A na mě pak nemají čas.“

Štěstí se smálo a já s ním. Bylo vidět, že zažilo hodně krásného. A potom – odešlo. A já teď nevím proč. Čekal jsem tak dlouho, byl jsem trpělivý. Ó ano. Byla to má chyba? Asi jsem se málo snažil nebo moc? To už asi nezjistím. Jak jsem rád, že jsem ho potkal, jak. Bylo to krásné, bylo to krátké a chtěl bych to zas.

Byl jsem šťastný a vím, že teď mi stojí za to žít. Žít co nejlépe, mít rád všechny stromy, i když to může být těžké. Hrome! Jak to bylo krásné být šťastný.

Miluji parčík, život či co to je. Jen to štěstí… Ono přijde.