Já:

Tam uvnitř krajina věčných vzpomínek,

písničko písní.Kéž byl bys mi bratrem,

jenž mléko sál z prsu mé matky.

Kdo jsi,že vstupuješ z pouště,tak zlehka,

opřen o mou milou.

Ona:

Zburcovala jsem tě pod jabloní,kde

počala tě Matka,kde Tě počala Ta,

jež Tě porodila.Tvá „Matka“.

Já:

Polož si mně na srdce jako pečeť,

jako pečeť na své rámě,neboť já vím.

Vypravěč:

Vždyť jako smrt je silná láska,tak

neúprosná jako hrob,je lásky žárlivost.

žár její-žár ohně,plamen Gabrielův,

ji nezhasí ni velké vody a řeky nezaplaví.

Ona:

Kdybys jen všechno své jen,dávat za lásku

tu varuji Tě,milý můj,sklidíš pohrdání.

Já:

Jestližes´ totiž hradbou,stříbrné cimbuří

na Tebe postavím,jestliže dveřmi,

cedrovou deskou tebe zahradím.

Ona:

Já jsem hradba,mé prsy jsou jako věže,

tehdy stala jsem se v jeho očích tou,

která nalézá pokoj. Tušíš, můj Tomáši,kdo k Tobě mluví?

Vypravěč:

Řekl jsem co řek´, vy slyšeli co slyšeli,

tedy-ber si, kdo můžeš a zapomeň kdo chceš.